Bifidus III.

I. - Bifidus I.

II. - Bifidus II.

III.

„Vždyť René má toho svýho, jak se jmenuje, Matyáš? Marek? Mirek?“

„Nemá právě. Oni se rozešli, docela dávno. Nelíbilo se jí to s ním.“

„Nelíbilo? A Tobě se to se mnou taky nelíbí? Co? Proto si teď tak rozumíte?“ naprosto vytočen odhodí krabici od mléka na podlahu, poslední kapky vystříknou na dvířka kuchyňské linky. Popadne pevně její pas, přehodí si ji do náruče, svírá její štíhlé nohy v levé ruce. Nemá šanci se vymanit z jeho sevření. Křičí, prosí, volá. On celou dobu, neskutečně dlouhou dobu, co ji nese do ložnice, opakuje svou otázku, na kterou se nedá uspokojivě odpovědět. „Tak vám se to s chlapama už nelíbí?!“

Hodí ji vztekle do peřin. Ona se snaží zvednout, utíkat, utéct. Nemá sílu ani na slzy. Ani se jakkoli bránit. Už nad ní klečí, nahý, rozčílený, pomstychtivý, vzrušený. A někde pod tou krustou zlosti čeká zlomený, zklamaný a zoufalý. Čeká, až bude sám. Se skleničkou něčeho ostřejšího. Bez svědků.

Prudce z ní strhne seprané tričko z šermířského mistrovství, bojuje s páskem, kalhoty, proklíná zapínání podprsenky, kalhotky. Ona už ani nekřičí, neprosí, nevolá. Je naprosto zticha a nehýbe se. Nedokáže uvěřit tomu, co se děje. Hypnotisuje obraz na protější stěně. Tak dlouho ho neviděla. Marc Chagall. Za sklem, jako by tu zamilovanou dvojici chtěl někdo polapit, zakonzervovat. Ničím nerušit. Nezkazit tu radost, nekonečné štěstí, vzájemné uspokojení. Zase ty důvěrně známé zvuky dřevěné postele, polštář ji studí za krkem, do ucha pravidelné vzdechy. Nesnesitelná bolest, vztek. „Tak už mě, kurva, pusť!“

Konečně se dostává zpod něho. Cítí na sobě, všude po těle, jeho pot, nejraději by si dala sprchu. Hodinovou, příjemně teplou očistu. A hlavně někde o samotě. Málem zakopne, když se shýbne pro klíče v předsíni. Hodí přes sebe v rychlosti jen kabát, nazuje si boty, ve kterých byla tenkrát v divadle, pětkrát klapavé hop ze schodů, obtížně se strefuje do klíčové dírky a odmyká těžké domovní dveře.

Světlo ulice, asi jedna hodina odpoledne. Valerie mhouří oči do zastřeného podzimního světla a připadá si jako z těch amerických akčních filmů, kde hlavní hrdinka prchá před zákonem s vědomím, že ona sama za nic nemůže.

IV.

Kočka skoro nedýchá, krčí se pod gaučem a snaží se splynout s kobercem. Skoro se jí to podaří, ale někdo ji čapne za kožich a zvedá do náruče. V pevném stisku cítí agresi a neurvalost. Ouška jí ofoukne studený vzduch. Mňoukne a vyskočí obloukem zpátky na všechny čtyři. Prásknutí skleněných dveří a zvuk bytelného plastového zipu. Bojí se. Netuší, co se děje. Ocasem zaklimbá ze strany na stranu, líně, a pomalu se sune do kuchyně. Srká vodu z misky, klidně a soustředěně nabírá vodu na jazyk. Chladivá voda jí stéká po bradě, už je dobře, už je klid.