Bifidus I.

A pak přejít a zahnout a já už jsem zase před vchodem do baráku. Lovím hluboko v tašce klíče a doufám, že mám v lednici máslo.

Mhouřím oči do ranního podzimního světla a připadám si jak z těch fotografií mladých íbrmenšů, co cvakaj a cvakaj a pak to stotisíckrát protáhnout Photoshopem. A jestli ty čerstvý rohlíky, co jsou ve spíži už třetí den, budou ještě tak čerstvý, že si je s tím máslem dám. Ve schránce zas nějaká barevná reklama. Žlutá a modrá, modrá, žlutá. Červená, žlutá. Rovnou to všechno hážu do bedny od banánů, co sedí na zemi a čeká, až se jí všechny letáky, co ráno zahlídla, dostanou do chřtánu. Proč vždycky musím udělat ten mezikrok. Jako by to nešlo beze mě.

Nemotorně nohou srovnám rohy rohožky, aby lícovaly s prahem, do nosu mě udeří taková ta lehce zatuchlá příchuť bytu. Brodím se odhozenými kalhotkami, překročím džíny, ze kterých se jako muréna vysoukal pásek, a taky poházenými playlisty, vstupenkami a plakáty. Divím se, co tu pořád dělá ta poloprázdná plastová miska pro kočku. Hodím kabát přes židli u stolu, zašklebím se na sestru v lehce kýčovitým rámečku a soukajíc se ze svetru koukám z okna. Zas ten dědek s jezevčíkem. On snad vždycky čeká, až přijdu domů, a pak teprve vezme psa na ubohý trs trávy, co tady na Vinohradech snad ani najít nejde. Nebo s ním od rána chodí sem a tam.

Nechápu tyhle lidi, co dávno nepamatujou (ať už je to tím, že to bylo dávno, nebo jim to nemoc vygumovala z hlavy), jaký to je vstávat do práce a chodit spát rovnou z práce. A stejně pak vždycky překážejí u regálu s mrkvemi, seberou poslední mlíko a vůbec je nezajímá, že vy si, na rozdíl od nich, dopoledne nakoupit nestihnete.

Málem bych zapomněla. Mám tu jeho vzkaz. „Už se na to vykašlu,“ zařvu do bubnu od pračky a vytáhnu ponožku, která se tam chuděra pere asi už měsíc, nehledě na to, s jak moc barevnou várkou. „Přece se mu nebudu doprošovat,“ a narovnám nezkrotný bambus podle zdi. „Snad se úplně zbláznil, “ a po několika dnech konečně vypnu noťas.

Djarumka, kafe a polštář v okně. „Snad by se tak moc nestalo, kdybych… ne, díky, cukr nechci… kdybych mu odpověděla.“

Radiohead s jejich Street Spirit a já si nedokážu přestat pohrávat s mobilem. Nesnáším tyhle hluchý místa. Hřebíček nehřebíček, naštosuju to do parapetu a snažím se bolestně rychlou frekvencí klikání myší urychlit rozběh počítače. Konečně. Klikám na lišku, vlastně ji používám tak nějak ze setrvačnosti, protože jsme chtěli jet do lesa, ale to je vlastně jedno. Mail. Nenávidím zavirovaný reklamy na viagru. Kdyby mi to aspoň chodilo od něj. Flogging Molly a okno s prázdnýma okýnkama zvědavýma na srdceryvnou zprávu. Blbost. Zas to celý odklikám. Proč se musím točit v kruhu? Třeba tentokrát už to kruh nebude. Co když je fakt pozdě? To je přece taky reálný. Zapnula bych televizi. Kdyby někam neodnesl baterky z ovladače ve svým foťáku. Ve foťáku, který mě má zmapovanou ze všech úhlů, za každého světla i za každé tmy. Ach jo. Chvíli čumím do prostoru a jedním chňapnutím rozmáčknu mušku v dlani. Mrcha. To mám z toho, že schovávám lahve od Cheneta a nejsem schopná je nejdřív aspoň vymýt. Ale tak já je neschraňuju se záměrem. Prostě se mi je nechce hned vyhazovat.

V kalendáři si nějaký bobr žije o tři měsíce zpátky. Nevypadá, že by mu to vadilo. Ale má smůlu. Už tu mlaskaj žirafy. Zíraj, jak kdyby ty parůžky jen potvrzovaly jejich přílet z Marsu. Trhněte si krkem, nebudete mě vysmívat. Blazeovaná kapybara. Třeba se události uspíší a přeskočením měsíce si něco dokážu.

Pendulum do sluchátek. Ne, nemůžu si číst, pořád kontroluju mobil. A když se na něj nedívám, slyším ho vibrovat.

Trochu paranoia, ne?

Kopnu do zelený misky, až granule, co si myslí, že jsou žlutý, oranžový, červený a hnědý kytičky, zachrastí. To jí radši koupil novou, než aby se, kurva, vrátil, byť jen mezi futra a houkl na mě, že „Chci ještě tu misku, …“ a vynechal za větou pár teček, asi aby mi prostě musel ukázat, že mi vlastně nemůže přijít na jméno? Vždyť je to směšný. A možná líp, že to neudělal. Asi by tou miskou dostal ten vypelichanej jezevčík za oknem.

Vtančím do chodby a rozplácnu se naproti zrcadlu. Shit. Vždycky jsem byla pozérka. A když nemám komu dělat scény, hraju divadýlko sobě.

„Tenhle příběh není o lásce,“ odhodlaně vstávajíc zafuní napůl do zrcadla, napůl do éteru pro neviditelnou veřejnost. „Tady jde o princip!“ Popadne svazek klíčů. Natáhne se pro kabátek a jentaktak, že ho nepřivře mezi těžké dveře. „A já ho přece vždycky dokázala prokouknout.“ Pětkrát hop ze schodů. Pak chvíli ticho. A pětkrát hop zase zpátky. „Tak aspoň dojdu s košem. Na tohle nemám….“ Modrý igelitový pytle trpělivě rozvalené u dveří v předsíni se zašustěním popadne a zase hned odhodí. Telefon.

Píchne mě někde mezi srdcem a žaludkem. Není to esemeska, někdo volá. Někdo, kdo chce a může mluvit, mi volá. Něco chce. „Zvonil ti telefon. Taks ho zvedla.“ „Prosim? Co je to za komedii? Kdo volá?“ „Všimla sis, že ve všech amerických filmech a knihách musí mít hlavní hrdina nejlepšího kamaráda, aby mu mohl vyprávět, jak šíleně miluje druhýho hlavního hrdinu opačnýho, někdy dokonce stejnýho pohlaví?“ Ticho, šlus.

Ještě chvíli nevěřícně kouká na display a pak ji pozoruju, jak nekonečně pomalu, taky mlčky, schovává mobil do kapsy. „Trochu paranoia, ne?“ Pak už to nevydržím.

Cítím studenou ruku na předloktí. Prudce se otočím.

♥ R

 

A když vydržím až do ledna, nezlobit, tak si nechám vytetovat ♥R na levé zápěstí.

 

Mezi zdmi

Absence strhující filmové hudby, herecké obsazení amatéry v jejich známém prostředí, nulová umělecká hodnota. Tak by se dal charakterizovat film Laurenta Canteta, který je poněkud zvláštní hned z několika důvodů.

Proti gustu…

Francouzský film Mezi zdmi (Entre les murs) je kombinací sociální studie a jakéhosi reality show dramatu. Nezasmějete se u něj, neukápne Vám slza, ani neodejdete okouzleni atmosférou. Během sto třiceti minut v kině do Vás nahustí desítky problémů současného evropského města. Celou dobu se plácáte v jedné neutěšené třídě plné rozverné mládeže a občas nahlédnete do kabinetu profesorů v lecčems připomínajících krotitele dravé zvěře. Ale nic víc. To už je práce každého z diváků. Avšak, ptám se, kolik takových tvárných a přemýšlivých navštěvuje běžná multikina, kde nejčastěji nalezne jeden roztomiloučký animák s předepsanou pointou a povinnými chlupatými kamarády s pohledem raněné laně, pár amerických, hůře německých, romantických komedií na břehu jezera či moře, pak jedno drama s padouchy a okouzlujícím hrdinou (pronikavé oči, klobouk, černý kabát, milenka ve vaně) a pak už nic? Pokud se takový experimentátor najde, bude mile překvapen. Takovou alternativní hrůzu by snad jinde nepotkal.

Umění pro umění?

Zdá se tedy, že cílem tohoto oceňovaného snímku vycházejícího ze stejnojmenné knižní předlohy, jejíž autorem je François Bégaudeau, je poukázat, přimět a měnit. Proč? Čeho chce autor dosáhnout? Nebyla snad i jiná, schůdnější a příjemnější a především hodnotnější cesta? Ještě nikdy jsem neměla takové nutkání autora vyzpovídat. Pokus o originalitu či neumělé umění. Nic jiného mě nenapadá.

Chceme víc

Jediné plus celého počinu vidím v odvaze režiséra. Nejen to, že vůbec film publikoval, ale už samotný dvouměsíční casting, při kterém čekal po zvonění na vycházející žáky ze školní budovy a po chvíli pozorování nejvhodnější charaktery odchytil. Taková snaha se mu sice náramně vrátila, soudě z internetových diskusí a anonymních hlasování, ale bůhví, z jak velké části jde o pozérství či naivitu. Více než polovina nadšenců je jistě z řad profesorů a učitelů. Vždyť po tomhle tak dlouho toužili! Nyní tleskají a radují se, že je teď již každý pochopí a uzná, jak nevděčnou, avšak klíčovou roli v životě mládeže hrají. Musím je však zklamat. Ta druhá polovina, která film viděla a strávila, jsou zčásti pobouření rodiče, kteří původně hledali něco jiného, a zčásti filmoví maniaci hledající nové nápady. A ty problematika vztahu učitel-žák mixovaná s diskriminací a potřebou motivace zajímá jen dosti vágně.

Vidět Mezi zdmi a zemřít

Stále se nemohu dopátrat oné atraktivity díla. Estetická stránka chybí úplně. Námět? Děkuji, nechci. (jsem přece student, který má vždycky pravdu, a učitel je z Marsu) Realističnost docílená pár statickými kamerami, jedním stativem a skutečnými žáky s pěkně prořízlou pusou a pocitem, že jsou na světě nejlepší, nejchytřejší a nejdůležitější? To už raději nagelovaného „DiKapria“ či „Kejdže“. Nebo aspoň „Najtly“ na plakátě pověšeném v neutěšené třídě pařížského předměstí…

Aneb:

Studenti si problém přiznat nechtějí a v podstatě ani neumí (ti všímavější si naopak myslí, že u nich je to přeci úplně o něčem jiném) a učitelé ovšem o všem ví. Pro koho je pak film určen? Pro filmové kritiky? Ubohé. A v tom je právě ta pointa, která na první pohled podivné a ničím nepřikrášlené „dvouhodinové fotografii“ chyběla.