Pourquoi?

Jsem trochu schizofrenik, trochu alkoholik a občas mě přepadne záchvat nesnesitelnosti, kdy nejsem schopna se uklidnit. 

Trpím(!) nedostatkem inspirace, takže jsem asi (půl)měsíc bez jakéhokoli textu. V důsledku toho mi nejde psát už ani štěk na blog, ani pár poznámek do deníku, maily už vůbec ne. Zmůžu se leda tak na zprávu o přežití formou smsky.

Třepetatá, třepetatá!

Přestala jsem s domácím SOSáním Ballantinek, dokonce jsem překonala i automatické objednávání vína v kavárnách a dávám si čistou vod(k)u. Vlastně taky už chodím jen do těch kompletně nekuřáckých.

Jednoduše mi začaly vadit veškeré banality všedních dnů, kterými jsem se dosud obklopovala. 

Proč tak viditelně volám po z.měně? Co je pořád špatně?

Vichryvanou vichryvanou!

"Bílí koně jsou náchylnější k rakovině, ale jejich bílá srst je chrání proti patogenním ovádům. Maďarští vědci zjistili, že ovádi dávali přednost tmavým koním, dokonce 15krát více než bílým..."

Ale jak to má zebra? 

Is synchronicity like a dead fish?

Synchronicita mě nikdy neopustila.

Hehe, dostal se mi teď do rukou můj deník znající veškeré podrobnosti z ledna až září loňského roku. Přišla jsem na spoustu zajímavých souvislostí. 

Třeba na to, že srpnovou hlášku z Ice Age 3 ("I love peaches. They're sweet and round and fuzzy, just like you.", v titulkách přeloženou jako "sladké, malé a chlupaté") jsem vymyslela již v březnu, kdy jsem Fidorku Fidorkovou doslova označila coby "malou, sladkou a chlupatou". Nechápu...

Věděli jste, že britský slang má vlastní název pro ty degutantní tukové převisy, které nosí některé slečny přes okraj kalhot? A "muffin top" je nejvýstižnější slovo, které si mohli vymyslet. 

ReReRe:Re

Kdyby se ve virtuálním světě vířil prach (pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš), můj "bložínek" by se už dávno neskvěl bělostí, ale slzel by pod zašedlou vrstvičkou huňatého po.vlaku. Kde jsou ty časy, kdy jsem se grafomansky vy(u)žívala ve zveřejňování nových článků a chorobně sledovala žebříček návštěvnosti? 

Ach, je pátek a já si připadám, jako bych se na jeden týden dokázala přenést do loňského roku. Proto i vzpomínka na blog, proto jsem tady a zase krmím písmenky svého mi.láčka, kterému jsem vždy byla vděčná.

Nemyslím si, že mě ještě někdo uchovává v RSS čtečce, nedokážu odhadnout, jestli se občas někdo prokliká zpět, jen aby se přesvědčil, že Plotice se stále neprobudila ze zimního spánku. Ne, ona si žije. Spokojeně a doposud i poměrně klidně a vyrovnaně. 

Asi mě Prozřetelnost musela vyslyšet, když jsem si nedávno zkoušela představit, jaké by to bylo, kdyby se vrátil čas. Kdybych se znovu mohla přivítat s již odvrženým. Již několikrát odloučeným, avšak nikdy nezapomenutým. 

Opravdu se posledních pár dní cítím zase trochu jako před rokem, rokem a půl. Vždycky jsem se s tímto točila v (půl)kruhu. A pak jsem se, jako na sinusoidě, všemu bránila. Ale nikdy ne na dlouho. 

Pokud "se svět děje dobře" a "já nenadělám nic", pak je tomu tak správně. Jen už vím, že jsou i jiné radosti. Že můj cíl je trochu jinde. Když mi jednou řekl, že si stačí urovnat žebříček hodnot, udělala jsem to. Teď jen vychytat tu správnou rovnováhu mezi dvěma neslučitelnými skutečnostmi. Ale jak, když jedna svou nekompromisní rukou ničí tu druhou? Existuje vůbec ta pomyslná rovina, na které bych si nemusela připadat krutá/krůta? 

Myslím si, že rozhodně ano. Ale je třeba, aby s tím byli srozuměni všichni. Všichni. Protože nemohu riskovat. Nemohu, ale zatím to nešlo jinak. 

Jde to, jistěže. 

Tak šup!