Xiphosura

Archa Noemova v Národním muzeu mile překvapila. Je sice poměrně maličká (pár úseků dole a malá galerie nahoře), ale aspoň člověka nemá šanci znudit.
Překvapil mě ostrorep v obchodě se suvenýry. Jen za 1400? To se vůbec může? Jak ho připravili, aby vydržel "jak živý"?
A jak si bude při nákupu počínat paní prodavačka? Asi odemkne vitrínu. Pak ho uchopí. Jak? V rukavicích? Za tělo? Přidrží hrotnatý ocas? A kam s ním potom? Klasicky do igelitky jako plyšáka, nebo do sáčku, jako pohledy? Nebo na něj mají speciální tvarovanou krabici? Mám si přinést přenosku?

Hrozí, že bude z nenadálé situace překvapená a bude volat šéfovi?
Sakra, to mě tak zajímá, že asi vezmu skrytou kameru a půjdu si ho koupit!

Cellula

Zbývají jen dvě zkoušky, obhajoba a státnice. A budu paní. Konečně!
Proč se najednou nikomu nelíbí dalmatini? Měla jsem za to, že je to líbivý elegantní pes, jen bohužel se špatnou povahovou pověstí. Aspoň nám ho nikdo neukradne...
Už skoro měsíc nepiju. Je zajímavé, že když takhle jdu ven, druhá strana taky zvolí nealko, případně to spíš ocení než zneváží. To mě těší. Takže asi budu pokračovat i další měsíc. Vyhovuje mi to takhle. Dávám si zajímavější věci, ochutnávám, na co mám skutečně chuť, ne že bych si automaticky řekla o pivo. A mám i lepší náladu. Teda teď pár dní moc ne, ale to jsou hormony.

Cohaesio

Film, kvůli (díky?) kterému jsem se stala schizofrenní (paranoidní?) se jmenuje Coherence (2013). A do krabice dávám... mobil. 

Stejně už ho moc nepoužívám. Svoji sofistikovaně "hloupou" Nokii. Nechávám ji na chodbě a doma neberu telefony. Kdo mi něco chce, pošle mail. Pokud je to urgentní, číslo na záchranku máte, no ne? Jen jsem se ještě neodhodlala ho zrušit úplně. Když jsem sama doma, dávám si ho do koupelny. Kdybych si zlámala nohy, nebo se zabouchly a zasekly dveře, tak se jinak na nikoho nedovolám.

Glorifico

Oslava narozenin se vydařila nad očekávání.
Přišla jsem na místo včas, dokonce první, přestože jsem: zcela jistě spala nejkratší dobu, vstávala nejpozději, vážila nejdelší cestu, šla jediná sama. A ještě jsem si natočila vlasy.
Dala jsem si při čekání horkou čokoládu a za celé dvě a půl hodiny jsem si nedala nic jiného – nebyl čas, chuť. Jak jsem se omluvila z alkoholu, jako bych nebyla hodna nápojového lístku. Asi jako náš pes, který po východu z restaurace začal hltat sníh...
K předkrmu jsem zvolila brokolicovou polévku, protože se mi o ní v noci zdálo. Už se řídím jen sny. Takže svým podvědomím. Čím jiným než synchronicitou a sama sebou?
Měla jsem pražmu královskou, takže jsem splnila svůj záměr jíst alespoň jednou týdně rybu.
Jako dezert fondant (čteme nosově), moje oblíbená věc, ještě s téměř nerozeznatelným soufflé, kvůli kterým bych klidně i volila lokály.
A pochovala jsem si tu hodnou neteřinku. Pusinku. Je jak panenka na baterky – hýbe jen pusinkou s dudlíkem. A po probuzení nožkama. Pláče jen ve stavu největší nouze. Což se jí příliš nestává.

Accidens

Strašlivá smršť SYNCHRONICITY.
Miluju to.
Jako bych ale poslední měsíce žila v nějaké izolaci, moc ke mně už nedoléhala. Pořád trochu jo, přece jen asi deset let se podle ní nechávám vést. Ale nebyla tak slyšet. Byla přidušená?
Vrátila se ke mně sesláním člověka, o kterém bych si nikdy nemyslela ani že se s ním budu nějak bavit. Neuvěřitelná věc.

Astrál, lucidní sny, ... vír všeho.
Svět se děje dobře.

Amaranthus

Prý se mnou bude v * dokud ... s ním neprožiju celej život. No nedá se vyhovět všem. Aspoň ne najednou a s vážností, děvka by taky uměla být každá...

Zase straším do pěti do rána vzhůru a až se probudím, bude se zase stmívat. Otočila jsem se kvůli učení a už to nejde napravit. Má to výhodu – až půjdu na párty po zkouškách, vydržím čilá i bez pika. To chceš. Pika pika ču. Nedělám si piču. Vlastně na svým blogu si můžu psát tahle slova, co? Tady cenzura asi neexistuje. To je hustý. Z těch slepičích diskusních serverů už jsem zvyklá, že ani debil neprojde bez hvězdičky. A já nebývám sprostá. Jen někdy výstižně pojmenovávám.

Dogville je nejlepší film! Ten minimalistický nápad mi přesně Prozřetelnost přihrála v přesnou chvíli. Nikdy mě nepřestane překvapovat její smysl pro humor. A ta psychologická hnusoba je taky boží. Jo. Trier to se mnou umí.

Cerevisia

Deset dní bez alkoholu. To je třetina měsíce. A je to úplně v pohodě a super. Dávám si to. Na pána.

Akorát se to dost prodraží. Nechci pít ty sladké srajdičky pro hipstery, takže jsem odkázaná na nealkopivo, možná nějaký čaje, kdyby bylo léto, tak "domácí" limonády. Není to snadný. Nemyslela jsem si to, ale asi jsem taky pro to, aby bylo na lístku taky něco levnějšího než pivo a zároveň nebylo trapný si to objednat (pít celý večer třeba kohoutkovku, nebo mlíko do kafe navíc – nic moc).

Mám nejlepší misku! S ježkem! <3

Suma sumárum, předsevzetí pořád plním, úspěšně se rozmnožují. Už jich plním minimálně 6. Olala.

Acta sanctorum

Už je to tak.

Je mi 24.

Časovo-věkové plány mi zrovna moc nevychází, ale místo rušení se jen posouvají. Což není nejhorší verze, protože to všechno doženu. V téhle pětiletce dostuduji, získám práci svých snů, odchovám aspoň jedno štěně, porodím aspoň jedno dítě. A už je mi úplně jedno, v jakém to bude pořadí. 

Tak nazdraví. Já totiž držím Dry January a minimálně měsíc se nedotknu alkoholu. Zatím dobrý. :)

Ad legendum

Jednička z dnešní zkoušky potěšila, i když jsem se u toho trochu zapotila a nechala si nabídnout doplňující otázku.
Poslala jsem jednu knížku do světa. Kdo chytá v žitě, klasika. Kdysi jsem ji dostala jako vyřazenou od kamarádky, tak teď pokračuje v putování a je zas u jiné kamarádky. Byla se mnou i u moře, ale nepřečetla jsem víc než deset stran. Nějak jsme si nesedly.

Líbí se mi letošní čtenářská výzva. Přečíst celkem 20 knih, z každé kategorie jednu.
Místo aby mi předsevzetí postupně krachovala s blížícím se druhým týdnem roku, houfně mi jich přibývá, to je fajn.

Novus ordo seclorum

Za 21 dní se z pravidelné aktivity stává návyk. A když ne, je ještě 11 měsíců na další pokus.
Před časem jsem rok a kus nepila tvrdý alkohol. Prohlubovalo mi to depky, tak jsem se na něj vykašlala. Pak se mi ale nějak uvolnila morálka a jsem v tom znovu. Z domova jsem už eliminovala poslední zbytky lahví, teď stačí přestat machrovat venku a bude to zas OK. Na měsíc to chci zkusit i bez piva, vína. Kamaráda abstinenta mám, jde to.
Pak chci víc číst. Kvůli škole jsem na literaturu dost kašlala. Ale už v prosinci jsem vždycky ve vaně kus knihy přečetla.
K tomu bych přiřadila i snahu psát si zase deník. Plánuji už jen v Google kalendáři, tak využiji papírový diář s liškami (!) na zápisky. Je paráda si to po sobě pak číst. Ale kdo ho vydrží dlouho psát?
Zvykem se mi už stalo i udržovat v kuchyni pořádek – na lince mít jen roztomilou dózu na sůl se slepičkou, ve dřezu večer nemít nic, špinavé nádobí hned odnášet do myčky.
A koš už se nám taky daří vynášet. Píšu nám, protože s ním většinou chodí M. Já obecně moc z domu nechodím. Čímž se kruhem vracím k alkoholovým depkám.

Rok 2016 by mohl být podobně pestrý a přelomový jako 2011. Čekají mě státnice, možná stěhování, snad štěňátko. A to už by mohlo trumfnout maturitu, dva pro mě pořád psychicky zásadní rozchody, přechod na vejšku, seznámení se s snad už definitivním mužem a taky ztráta dítěte, která mě změnila navždy. Dá se toho stihnout dost i za jeden rok. Ale chce to pak aspoň těch pět let klid...

Pokud si nechcete dávat předsevzetí, tak si jen na někoho vzpomeňte a pošlete mu pohled. Uvidíte, jak vám bude líp.

Ornithoptera

V sedm ráno po Silvestru, taková ta běžná doba na to vrátit se z venku domů a záhadným způsobem shodit ze skříně keramického ptáčka přivezeného z Egypta. Byly tam spolu dva. Původně byl jeden koupen pro mámu, ale bylo jim spolu tak dobře, že jsem je nechala ve dvojici.
A jako zázrakem se teď jednomu nestalo nic a druhý skončil napadrť v koši.
Normálně by mi to bylo celkem jedno, zvlášť když byli takhle duplikátní. Ale neskutečně mi trhá srdce, jak ho tam vidím samotného. Jako by přestal zpívat. Jako by z té věci najednou místo pozitivní energie šlo zlo.
Musím mu najít jiné místo doma, nebo někde jinde. Kde na tu tragédii nebude tak myslet.

Jak je možné, že při pohledu na VĚC může člověk tak trpět?
Nebo je to dobře, protože se dobrovolně rozhodl, že bude následovat moji vlnu zbavování se věcí? Je pravda, že mi ulehčil vyhazování jednoho pěkného a milého suvenýru. Ale ten bych si zrovna chtěla nechat... Ach jo.