Ornithoptera

V sedm ráno po Silvestru, taková ta běžná doba na to vrátit se z venku domů a záhadným způsobem shodit ze skříně keramického ptáčka přivezeného z Egypta. Byly tam spolu dva. Původně byl jeden koupen pro mámu, ale bylo jim spolu tak dobře, že jsem je nechala ve dvojici.
A jako zázrakem se teď jednomu nestalo nic a druhý skončil napadrť v koši.
Normálně by mi to bylo celkem jedno, zvlášť když byli takhle duplikátní. Ale neskutečně mi trhá srdce, jak ho tam vidím samotného. Jako by přestal zpívat. Jako by z té věci najednou místo pozitivní energie šlo zlo.
Musím mu najít jiné místo doma, nebo někde jinde. Kde na tu tragédii nebude tak myslet.

Jak je možné, že při pohledu na VĚC může člověk tak trpět?
Nebo je to dobře, protože se dobrovolně rozhodl, že bude následovat moji vlnu zbavování se věcí? Je pravda, že mi ulehčil vyhazování jednoho pěkného a milého suvenýru. Ale ten bych si zrovna chtěla nechat... Ach jo.