De facto

Předně se pochlubím s mým včerejším příchodem domů.
Kdo by čekal, že na těch třiceti schodech se mi něco přihodí? Zkontrolovala jsem čas, uznala, že lehce po padesáti minutách je ještě v toleranci zamilovaných mladých dívek, připravila si klíče a jala se odemykat. Jaké bylo mé překvapení, když nešly otevřít dveře.

První verzí mi bylo opilecké netrefení se do správného vchodu. Proto jsem hned nezvonila, aby na mě snad nevyštěkla nevrlá paní sousedka se sekyrou v ruce. Ovšem po zkontrolování štítku se jménem jsem si byla naprosto jista, že chyba není (výjimečně) na mé straně. Ještě jednou jsem zkontrolovala zámek, ale klíče od horního s sebou nenosím. Bez šance. Moje rodiče jsem vyfasovala (naštěstí) s notnou dávkou humoru, byť dost často toho zlomyslného. Proto jsem si počala myslet, že „to mám za to“, že chodím pozdě. Zamknou mi před nosem a poraď si, holčičko, jak chceš.

Vyběhla jsem tedy teatrálně z baráku a ještě si naivně myslela, že uvidím svého bodyguarda a půjdu si pro záchranu. No nestalo se tak a já zkusila zazvonit. Že se pak třeba ustrnou. Nic. Hloupý vtip. Ještě že mám knihu… Po pár minutách jsem netrpělivě zazvonila už pořádně. Rozsvítilo se na chodbě a někdo váhavě otevřel. Táta. Zmaten. Rozespalý, v pyžamu. S mobilem v ruce. Prý co tady dělám. Vynadala jsem mu, že to není moc povedený vtípek, jelikož jsem užuž přemýšlela, že se nakvartýruji k někomu přívětivějšímu. Načež do dveří vrazila mamá a tátu seřvala, jak může zamknout, když má dceru venku, že už je pěkně senilní (…) podpantoflák a nedá se mu svěřit ani tak banální úkon jako je zabouchnutí dveří od bytu.

Tak asi tak nějak se dostávám domů. Proto nějakých pár minut pozdního příchodu za žádných okolností nemohlo být odhaleno a ještě jsem vyvázla s pochv[al]ou (Jak jednoduché bylo ve všem tom zmatku pronést [s]větu: Člověk tu utíká jak blázen, aby byl doma včas, a Vy mu v tom ve finále bráníte.), že snaha byla. Olala, víc takových hororových zážitků!

Jsem zvědavá, co si na mě tatík, byť údajně neúmyslně, připraví příště. Že by propadliště pod rohožkou, coby past na mamuta? Kerberos za dveřmi, coby trest za nedodržení času návratu? Nebo snad totální výměna zámků po celém domě, coby zkouška opilosti? Nemám to lehké. Ale nestěžuji si.


Konec prázdnin, přátelé! Léto je ukonce, nastává bilance posledních dvou měsíců. Pro mě těch nejlepších. Alespoň prozatím.;)

Štítky:

aka Jesus

Oh...wow...lovely
S vážnou tváří mi oznámil, že si ještě víc nechá narůst vlasy, odbarví je na blond a bude nosit jen bederní roušku. Bude chodit po ulici a odříkávat naučené úryvky z Bible. A dokud ho někdo nepřepadne a nezmlátí, bude považován za Ježíše všemi nemyslícími ovcemi katolické církve.

Sounds like a plan. Like simple plan. Like Simple plan (takže příšerně).

Jsem závislá. Haha, jen aby to vydrželo co nejdéle. Ale když se tak zamyslím nad tou příšernou shodou ve všem, jde to vůbec? Třeba jsme předurčeni k tomu, abychom... no a není to fuk? Dosáhla jsem svého a nejsem třetí. Ani druhá. Jsem prostě cibetka.

/Neznáte nějaké zvíře, co polyká? Kromě hada. Plotice je už moc otřelá a hlavně s určitou příchutí nostalgie.

Dopisuji si čtenářský deník. Dalších 30 knih čeká na ohodnocení a rozbor do posledního písmenka. Uf. A dalších 10 čeká na dočtení a nějakých 20 na rozečtení.

Máme to těžké. My cibetky - otrokyně intelektuálů navštěvujících antikvariáty, Levné knihy a knihovny, rozebírajících Junga, Freuda, doporučujících E. M. Remarqua, Platóna, toužících po ochutnávání koňského, krokodýlího a klokaního masa, závislých na kofeinu a nikotinu, nejlepších a nejúžasnějších kytaristů, ješitů, které je potřeba chválit a litovat, plánujících znásilnění přítelkyně v parku...:) Nestěžujeme si. My cibetky.

Štítky:

Slepičí blues

Poslední týden, tak si ho pořádně užijmež.
Úplně vidím, jak hned na první hodině češtiny budeme smolit sloh na téma Prázdniny. Tak mě napadlo, že tím asi letos trochu zvednu ze židle kabinet literatury.

..."O letošních prázdninách jsem se naučila jednu užitečnou věc. Polykat."...

Nevíte někdo, kde se v Praze dá sehnat koňský salám? V Makru mají jen velkou flákotu masa za čtyři stovky, dovoz Mexiko. Zkusím spešl gurmetský obchůdek s masem ve Štefánikově, ale jinak netuším.

Ještě jednou vychválím Fest v Poděbradech a rovnou Vás pozvu na září do Prahy. Ještě nevíme kde, kdy, ale víme s kým (CareAway).

Věděli jste, že když si zakládáte mail na Seznamu a sesmolíte co nejdelší heslo, napíše Vám, že je hustodémonsky krutopřísné ? Zajímavé...

Štítky:

PODfest


A bylo to super. Tak příště s CareAway třeba v Praze. A pozvem si naše skvělé, nové, nepřekonatelné a občas trochu zmatené zvukaře. Třeba k těm dvěma a půl novým písničkám (nynější stav 7 a půl kousku) přibude do září ještě něco, co Vy víte...
A prý se mám naučit na ságo. To by znamenalo seknout s příčkou, investovat pár desítek do nástroje, který pojí s mojí milovanou pouze rámcově stejné hmaty. Ty jo, to ale nemůžu. Alespoň dokud nebudu hrát líp jak Ian Anderson (Jethro Tull) ;)

Štítky:

Viverricula malaccensis

Válet se na la(h)vičce v parku a komentovat kolemjdoucí. A nejlépe ve dvou. Nejlepší, ach...
!Cibetka palmová sežere kávé zrnko. Natráví a vyloučí jej. A její trus pak sebere Filipíňan, zabalí do sáčku a pošle do světa, coby nejdražší kávu pro labužníky. Zvláštní. Nazývá se Kopi Luwak a mají ji i v Makru. V tom protikrádežním obalu. Ročně se prý dostane na trh pouhých 200kg, protože cibetky v zajetí kávová zrna odmítají a je tak nutné sbírat jí v džungli. U nás si můžete kilogram Kopi Luwak koupit za 16 000 Kč. Lahůdka, vyloženě...

"Já zásadně nejím v KFC...vždycky si to beru s sebou a sním si to venku."

Co dodat? Nemůžu si stěžovat a taky že tak nečiním. Jsem šťastná. A doufám, že mi to pár týdnů ještě vydrží.

Štítky:

Memento mori

A já jsem stejně nesmrtelná.
Twitter mi zablokoval přístup na stránku i podstránky. Sakra, co jsem komu (především tomu modrýmu ptáčkovi) udělala? Zatím to řeším přes jednoduchou (má jednu duši, nebo od čeho to vzniklo?) fb aplikaci, ale štve mě to. Našla jsem o tom pojednání pouze na jednom blogu - článek naleznete zde; a ani tam jsem se nedozvěděla, jak mohu postupovat. No hlavně že mi zůstal Blogger, zase mě chytla grafománie. Ale už to není, co to bývalo.

Inu, někdo ve psaní pokračuje, Někdo se do toho také opět pokusil pustit (proč zrovna den před tím, než jsem se zvědava na zaprášený bložínek šla podívat?), ale po pár blazeovaných komentářích nahodil nechutný kýčovitý design a články opět smazal. Tak zase nic no.

Prohrabávám se tady za zvuku mobilu přijímajícího SMSky svými literárními výplody (datace 10. 1. 2009 a pár týdnu po). A musím se smát. Tenkrát ta zmatená reakce na jeden krásný večer v Trafice. Vínko, Campari, Calvados. Wow, a pak ty výčitky a zmatenost. Teď už vím, že jsem nebyla sama, kdo byl zmatený. Až po sedmi měsících je snad vše vyřešeno. Zvláštní. Kdyby nebylo jedné zprávy psané před několika dny, v opojení zelenou (never more!), posílané pod nátlakem kamarádky, tak se asi nikdy nic nevyřeší. Ty jo...

A čtu L. Carrolla, nikdy jsem si tolik neuvědomovala, že je to až takový borec. A v březnu bude v (mi)kině Alenka v podání mého miláčka T. Burtona, jupí!*

Štítky: