Memento mori

A já jsem stejně nesmrtelná.

Twitter mi zablokoval přístup na stránku i podstránky. Sakra, co jsem komu (především tomu modrýmu ptáčkovi) udělala? Zatím to řeším přes jednoduchou (má jednu duši, nebo od čeho to vzniklo?) fb aplikaci, ale štve mě to. Našla jsem o tom pojednání pouze na jednom blogu - článek naleznete zde; a ani tam jsem se nedozvěděla, jak mohu postupovat. No hlavně že mi zůstal Blogger, zase mě chytla grafománie. Ale už to není, co to bývalo.

Inu, někdo ve psaní pokračuje, Někdo se do toho také opět pokusil pustit (proč zrovna den před tím, než jsem se zvědava na zaprášený bložínek šla podívat?), ale po pár blazeovaných komentářích nahodil nechutný kýčovitý design a články opět smazal. Tak zase nic no.

Prohrabávám se tady za zvuku mobilu přijímajícího SMSky svými literárními výplody (datace 10. 1. 2009 a pár týdnu po). A musím se smát. Tenkrát ta zmatená reakce na jeden krásný večer v Trafice. Vínko, Campari, Calvados. Wow, a pak ty výčitky a zmatenost. Teď už vím, že jsem nebyla sama, kdo byl zmatený. Až po sedmi měsících je snad vše vyřešeno. Zvláštní. Kdyby nebylo jedné zprávy psané před několika dny, v opojení zelenou (never more!), posílané pod nátlakem kamarádky, tak se asi nikdy nic nevyřeší. Ty jo...

A čtu L. Carrolla, nikdy jsem si tolik neuvědomovala, že je to až takový borec. A v březnu bude v (mi)kině Alenka v podání mého miláčka T. Burtona, jupí!*