Bifidus II.

I. - Bifidus I.

II.

„Lásko, prober se. Co Ti je? Řekni mi to. Tady si sedni…ták…a řekni mi to. Vykřič to ze sebe. No.“

„To jsi ty?“

„Zlato, proboha, co s Tebou je? Chováš se jak blázen.“

„Třeba jsem. A můžeš za to Ty. Jenom Ty!“ zvýší hlas a vytrhne se ze sevření. S obtížemi se zvedá na nohy. Zalomí rukama. Teatrálně. Jako by si i tohle někdy nacvičila před zrcadlem. „Ty za to můžeš. Za všechno.“

„Vzpamatuj se. Vůbec nevím, o čem zase mluvíš. Už asi měsíc tu spolu takhle žijeme. Ty mě ignoruješ a já jen nečinně přihlížím tomu, jak se mi ztrácíš před očima. Já už to nevydržím. Myslel jsem, že je to dočasné nereagování na vnější podněty, že se to spraví. Že za mnou jednou ráno přijdeš a něco pěknýho mi řekneš. Že se třeba i omluvíš. Nebo na to nejlíp zapomeneme úplně. Je tohle konec? Mám si sbalit věci?“ ještě pořád na zemi si neklidně poposedne a sklopí zrak. „Já tomu nerozumím. Co je špatně?“

Ticho. Zase to studené ticho. Otevřená skříň ze světlého dřeva, která všechno vstřebává s nenucenou oddaností. Zrcadlo na zdi, čekající na každý další pohyb scény. Klíče na zemi potichu doufající, že si na ně někdo vzpomene a sebere je.

„Čekala jsem. Já…já…nevěděla jsem, že tu jsi.“ Nervosně si promne ušní lalůček a s orientální pečlivostí si sundává náušnici. „Něco se stalo. Ale to Ty asi nepochopíš.“

Vidí, jak se jí lesknou oči. Jak je přivírá, aby tomu zabránila. Polyká. Vždycky polykala. Byla to nejšikovnější holka, kterou jsem měl. Myslí si a mrští mobilem o podlahu. Ten se rozletí na několik kousků. Kočka, celou dobu schovaná pod věšákem, jako by si tam hrála na špiona, leknutím vykvíkne a spolu s horním krytem zmizí za rohem kuchyně.

„Dělej, jak myslíš.“ a zmizela do pokoje. Ještě pořád bylo slyšet tlumené kroky po koberci. Zrcadlo, skříň, klíče, boty, ve kterých byli v divadle. S námahou posbírá telefon a cestou ho poskládá. Otevře ledničku, chvíli zírá do žárovky, vydechne a napije se krabicového mléka. Až do dna.

„Hele“, křičí přes půlku bytu, „že Ty někoho máš?“ zkouší to. Znovu převrátí Tetra Pak, vzpomene si na Švédsko a hned zapomene, na co se ptal.

„Hm. Tak nějak.“ On vyprskne zbytek mléka, zabouchne ledničku.

„Co prosím?!“ „Pamatuješ si ještě vůbec, kdo je René? Jako ta kamarádka.“věty se odráží od barevných zdí bytu. „Co s ní?“ přeruší ji, teď už soustředěný na každý pohyb jejích rtů. „My…spolu…asi…“ vykoktá s obtížemi a její ruka už se zase motá do vlasů.

„Asi co?“ ptá se jí a s každou vteřinou se obává odpovědi. „Asi chceme žít.“

Vždycky se mi zdálo, že spolu tráví nějak moc času. Kamarádi mě vždycky poplácali po zádech a gratulovali ke slečně, která se v posteli nebojí experimentovat ani s holkama. Na moje rozpačité výrazy pak nakonec jen resignovaně utrousili, že to takhle mezi kamarádkami přece bývá. Ano, chodí spolu nepochopitelně často nakupovat, přiblble se pochechtávat u kafe, řeší spolu naprosto zbytečné a často především diskrétní detaily.

Jenže čí holka kvůli své kamarádce s přítelem podezřele dlouho nespí, ba dokonce nesdílí jednu ložnici?

III. - ještě přijde

Mirabilia

Hlasité vyděšené Vrrraaauuu! a kočka se katapultuje z postele přes celý pokoj, praští se o sušák na prádlo a jako torpédo vyletí na chodbu. Tohle normálně nedělá. Obvykle chrní do jedenácti a pod peřinou věčně překáží, převaluje se a těžce oddechuje.

Pořádně se zachumlám, je mi najednou děsná zima. Radiátor zas nefunguje nebo co. Neuvěřitelný. Celá ta postel je nějaká promrzlá, jdu zkontrolovat topení.
S vypětím všech sil odkopnu peřinu, vzepřu se na rukou a snažím se vykulit z pelechu. Zvedne se mi žaludek, zatočí hlava, znovu se svalím odkud jsem vstala. Jasně, po dlouhém ležení se musí klidně.
Dobelhám se do obýváku, zahlídnu ustrašenou kočku nalepenou na zadní stěně své přepravky. Ty jo, co jí zas je? Dveře na balkon jsou dokořán. Rozlítaly se mi tu papíry, smlouvy, složenky...
Ach. A proto ta příšerná zima. V noční košili zas všechno vrátím do původního stavu, těším se, až si zalezu do tepla.
Došoupu se do ložnice. Dál než mezi futra se neodvážím. Sakra, co tu dělá ta fotka? Shýbnu se pro ni. Černobílá fotografie rodiny - děda, babička, maminka u vánočního stromku...
"Už jsi dost starý na to, abys napsal román a zemřel.", čtu z druhé strany pohlednice. "Kocoure, vylez, máš tu vzkaz!"