Mirabilia

Hlasité vyděšené Vrrraaauuu! a kočka se katapultuje z postele přes celý pokoj, praští se o sušák na prádlo a jako torpédo vyletí na chodbu. Tohle normálně nedělá. Obvykle chrní do jedenácti a pod peřinou věčně překáží, převaluje se a těžce oddechuje.

Pořádně se zachumlám, je mi najednou děsná zima. Radiátor zas nefunguje nebo co. Neuvěřitelný. Celá ta postel je nějaká promrzlá, jdu zkontrolovat topení.
S vypětím všech sil odkopnu peřinu, vzepřu se na rukou a snažím se vykulit z pelechu. Zvedne se mi žaludek, zatočí hlava, znovu se svalím odkud jsem vstala. Jasně, po dlouhém ležení se musí klidně.
Dobelhám se do obýváku, zahlídnu ustrašenou kočku nalepenou na zadní stěně své přepravky. Ty jo, co jí zas je? Dveře na balkon jsou dokořán. Rozlítaly se mi tu papíry, smlouvy, složenky...
Ach. A proto ta příšerná zima. V noční košili zas všechno vrátím do původního stavu, těším se, až si zalezu do tepla.
Došoupu se do ložnice. Dál než mezi futra se neodvážím. Sakra, co tu dělá ta fotka? Shýbnu se pro ni. Černobílá fotografie rodiny - děda, babička, maminka u vánočního stromku...
"Už jsi dost starý na to, abys napsal román a zemřel.", čtu z druhé strany pohlednice. "Kocoure, vylez, máš tu vzkaz!"