Mirabilia

Hlasité vyděšené Vrrraaauuu! a kočka se katapultuje z postele přes celý pokoj, praští se o sušák na prádlo a jako torpédo vyletí na chodbu. Tohle normálně nedělá. Obvykle chrní do jedenácti a pod peřinou věčně překáží, převaluje se a těžce oddechuje.

Pořádně se zachumlám, je mi najednou děsná zima. Radiátor zas nefunguje nebo co. Neuvěřitelný. Celá ta postel je nějaká promrzlá, jdu zkontrolovat topení.
S vypětím všech sil odkopnu peřinu, vzepřu se na rukou a snažím se vykulit z pelechu. Zvedne se mi žaludek, zatočí hlava, znovu se svalím odkud jsem vstala. Jasně, po dlouhém ležení se musí klidně.
Dobelhám se do obýváku, zahlídnu ustrašenou kočku nalepenou na zadní stěně své přepravky. Ty jo, co jí zas je? Dveře na balkon jsou dokořán. Rozlítaly se mi tu papíry, smlouvy, složenky...
Ach. A proto ta příšerná zima. V noční košili zas všechno vrátím do původního stavu, těším se, až si zalezu do tepla.
Došoupu se do ložnice. Dál než mezi futra se neodvážím. Sakra, co tu dělá ta fotka? Shýbnu se pro ni. Černobílá fotografie rodiny - děda, babička, maminka u vánočního stromku...
"Už jsi dost starý na to, abys napsal román a zemřel.", čtu z druhé strany pohlednice. "Kocoure, vylez, máš tu vzkaz!"

Mezi zdmi

Absence strhující filmové hudby, herecké obsazení amatéry v jejich známém prostředí, nulová umělecká hodnota. Tak by se dal charakterizovat film Laurenta Canteta, který je poněkud zvláštní hned z několika důvodů.

Proti gustu…

Francouzský film Mezi zdmi (Entre les murs) je kombinací sociální studie a jakéhosi reality show dramatu. Nezasmějete se u něj, neukápne Vám slza, ani neodejdete okouzleni atmosférou. Během sto třiceti minut v kině do Vás nahustí desítky problémů současného evropského města. Celou dobu se plácáte v jedné neutěšené třídě plné rozverné mládeže a občas nahlédnete do kabinetu profesorů v lecčems připomínajících krotitele dravé zvěře. Ale nic víc. To už je práce každého z diváků. Avšak, ptám se, kolik takových tvárných a přemýšlivých navštěvuje běžná multikina, kde nejčastěji nalezne jeden roztomiloučký animák s předepsanou pointou a povinnými chlupatými kamarády s pohledem raněné laně, pár amerických, hůře německých, romantických komedií na břehu jezera či moře, pak jedno drama s padouchy a okouzlujícím hrdinou (pronikavé oči, klobouk, černý kabát, milenka ve vaně) a pak už nic? Pokud se takový experimentátor najde, bude mile překvapen. Takovou alternativní hrůzu by snad jinde nepotkal.

Umění pro umění?

Zdá se tedy, že cílem tohoto oceňovaného snímku vycházejícího ze stejnojmenné knižní předlohy, jejíž autorem je François Bégaudeau, je poukázat, přimět a měnit. Proč? Čeho chce autor dosáhnout? Nebyla snad i jiná, schůdnější a příjemnější a především hodnotnější cesta? Ještě nikdy jsem neměla takové nutkání autora vyzpovídat. Pokus o originalitu či neumělé umění. Nic jiného mě nenapadá.

Chceme víc

Jediné plus celého počinu vidím v odvaze režiséra. Nejen to, že vůbec film publikoval, ale už samotný dvouměsíční casting, při kterém čekal po zvonění na vycházející žáky ze školní budovy a po chvíli pozorování nejvhodnější charaktery odchytil. Taková snaha se mu sice náramně vrátila, soudě z internetových diskusí a anonymních hlasování, ale bůhví, z jak velké části jde o pozérství či naivitu. Více než polovina nadšenců je jistě z řad profesorů a učitelů. Vždyť po tomhle tak dlouho toužili! Nyní tleskají a radují se, že je teď již každý pochopí a uzná, jak nevděčnou, avšak klíčovou roli v životě mládeže hrají. Musím je však zklamat. Ta druhá polovina, která film viděla a strávila, jsou zčásti pobouření rodiče, kteří původně hledali něco jiného, a zčásti filmoví maniaci hledající nové nápady. A ty problematika vztahu učitel-žák mixovaná s diskriminací a potřebou motivace zajímá jen dosti vágně.

Vidět Mezi zdmi a zemřít

Stále se nemohu dopátrat oné atraktivity díla. Estetická stránka chybí úplně. Námět? Děkuji, nechci. (jsem přece student, který má vždycky pravdu, a učitel je z Marsu) Realističnost docílená pár statickými kamerami, jedním stativem a skutečnými žáky s pěkně prořízlou pusou a pocitem, že jsou na světě nejlepší, nejchytřejší a nejdůležitější? To už raději nagelovaného „DiKapria“ či „Kejdže“. Nebo aspoň „Najtly“ na plakátě pověšeném v neutěšené třídě pařížského předměstí…

Aneb:

Studenti si problém přiznat nechtějí a v podstatě ani neumí (ti všímavější si naopak myslí, že u nich je to přeci úplně o něčem jiném) a učitelé ovšem o všem ví. Pro koho je pak film určen? Pro filmové kritiky? Ubohé. A v tom je právě ta pointa, která na první pohled podivné a ničím nepřikrášlené „dvouhodinové fotografii“ chyběla.

Metamorphosis

„Myslím, že už ji nebudu potřebovat.“ S těmito slovy pan Valmont položil knihu na pult malého antikvariátu a spiklenecky se pousmál. „Peníze si nechte.“ Starý pan Brooks se stačil sotva otočit ke dveřím a už zahlédl jen veliký klobouk, pod kterým se muž zcela ztrácel, a jeho záda krytá dlouhým tmavým kabátem. Jako by se schovával před světem. Nikdy dříve, pokud si dobře vzpomínal, se s ním nesetkal. Potěžkal knihu v ruce a znalecky ocenil čtenářův vkus. Ovidius. V originále.

Kdybyste si pana Valmonta chtěli prohlédnout, mohu zaručit, že se Vám to nepovede. Ba směle tvrdím, že by Vás taková touha ani nenapadla. Od střední školy se s nikým nebavil a brzy se na něj zapomnělo. Spolužákům zůstal v hlavě jen jeden obrázek – malý černovlasý chlapec skloněný nad knihou, podpírající si hlavu levou (či snad pravou?) rukou, Jen ten a žádný jiný. Na společných fotografiích chyběl. Lépe řečeno, představovala ho mezera mezi dvěma chlapci v prostřední řadě. Byla tam rok co rok. Nikdo však nedokázal vysvětlit, kde se vzala.

Pan Valmont, může mu být kolem třiceti, žije sám v překrásném bytě ve Willow Street. Jeho chloubou je nepochybně okázalý skleník vybudovaný přímo v pokoji. Na květiny si potrpí. Ne tak povrchně jako obyčejní lidé z města, kteří se zřídkakdy dostanou dál než k vyjádření úžasu nad zajímavým květem, infantilnímu rozplývání nad oblíbenou barvou či jen ke zdvořilostnímu poděkování a obřadnému odložení do vázy na stole. Valmont rostliny zbožňoval. Připadaly mu doslova k sežrání. Jedl všechny druhy, které ve skleníku našel. Ne, že by mu nějak zvlášť chutnaly, to ne. Jednal pouze v zajetí svého chtíče. Vzal si do hlavy, že zezelená. Pojídání obrovského množství chlorofylu mu připadalo jako vhodný způsob. Možná se ptáte, co ho k tomu vedlo. Nepochybně svou roli sehrál jeho jediný společník. A sice samička okapi. Jak pošetilé by bylo domnívat se, že pralesní žirafa v bytě v New Yorku strádá. Měla vše, co k životu potřebovala. Zeleň, teplo a pozornost. V tomhle se nápadně podobala ostatním obyvatelům skleníku. Jen pan Valmont se tomuto vzorci stále nedokázal přiblížit.

Okapi neměla jméno. Neměla ani pelech, misku, vodu. Nejedla a nepila. Jen olizovala pana Valmonta. Celé dny a celé noci. Bez ustání. A čím byl její druh zelenější, tím zuřivěji mu věnovala pozornost. Během pár měsíců se mezi nimi vytvořil jednoduchý vztah. Nemohli být jeden bez druhého a zároveň se spolu k smrti nudili. Jejich svět přestal směřovat dopředu. Jako by se zastavil čas. Dříve pan Valmont moc rád chodíval do parku. Když s sebou začal brát T., něco se změnilo. Možná se jí lidé báli. Uhýbali a doslova na tu podivnou dvojici zírali skrz prsty. Pak už Valmont z bytu nevycházel. Živil se rostlinami a prachem podkrovního bytu. Když se mu zdálo, že se uvnitř dusí, vyběhl na verandu a rozhlédl se do ulice. Pohled dolů ho rozrušoval, takže venku nevydržel dlouho. Když moc pražilo slunce, nebo v zimě sněžilo, to ani neotvíral okno. Vlastně, zimu v Americe nikdy nezažil. Když svou barvou dokonale splynul s vegetací skleníku, když ho okapi začala uctívat jako svoji jedinou životní jistotu, když se začalo dříve stmívat a později rozednívat, mohlo to být někdy na podzim, pan Valmont si uvědomil, že je konec. Okapi ještě jednou, naposledy, něžně přejela jeho ruku svým teplým, drsným jazykem, pootevřela tlamu, zafrkala obrovskými nozdrami a polkla.

V tu ránu se svět zatočil, propadl, ztratil barvy, odpoutal se od přebytečných představ a byt číslo jedna ve Willow Street byl zase tou šedou komůrkou s pár okny, která se neotvírala. S kouty potaženými pavučinami, se zatuchlým kobercem posetým tmavými skvrnami. A s jediným kusem nábytku – dřevěným stolem. Na němž usychala malá rostlinka. Která všechno způsobila a teď se potutelně usmívala. Jako tenkrát pan Valmont, jenž si svou proměnu až do poslední minuty užíval.

19.9.2009, námět vznikl kolem osmé hodiny ranní, sepsáno během dopoledne, publikováno dvě hodiny po poledni. Zatím kostra s lehce beatnickým potenciálem.

Čokoládový dortík

Vybavte si příjemnou procházku po městském parku, nedělní piknik v trávě, hledání čtyřlístků s dětmi. Cítíte nejistotu? Možná strach? Jste ostražití jen při představě ničím nevázaného přeběhnutí zeleného trávníku bosýma nohama? Žihadla včel, kopřivy a … ano, psí ozdoby nejisté konzistence.

Snad každý již měl tu čest s nepříjemným znečištěním bot. ("Mám na botě bláto" "To není bláto…") A je jen otázkou času, kdy se mu s ním podaří vypořádat. Můžete si zažít doslova horké chvilky v MHD, na důležité poradě, na návštěvě, v lékařské ordinaci…, nebo corpus delicti zanechat svému osudu již v lese, pomocí šikovného klacíku a vyvrácené nohy. Bolavá třísla jsou pak jen symbolickou daní za znovuzískanou čistotu. Která je tak povznášející a nejednou i tak vzácná! A že takový zápasící člověk na lavičce vypadá směšně. Nezřídka s jazykem za skřípajícími zuby, zadrženým dechem, křečovitě svírající improvizovaný nástroj… Lidská zlomyslnost někdy nezná mezí. Však víte.

Vraťme se ještě k pikniku. Dostal se ke mně reklamní spot Prahy 6 apelující na nezodpovědné majitele chlupáčů (i peruánských naháčů). Vtipně poukazuje na mírně hyperbolizovaný olizovaný exkrement. Zamilovaná dvojice se setká v parku, dívka krmí přítele jahodami, Yahoo'dkami se šlehačkou, za každým soustem přichází polibek. Pak se v zápalu boje naslepo natáhne pro zákusek. Na, papej. Důvěřivý partner polkne a … polibku se již nedočká.

Nechutné. Ale až zarážející svou věrností skutečnosti. Což nám občas dokazují i malé děti nadšeně aportující nežádoucí předměty. Ano, i to se stává. Vždyť odpor k těm psím i lidským výměškům teprve získávají. Pro ně je to něco zajímavého, hodného prozkoumání. A chuť je pochopitelně jednou z nejdůležitějších složek každého objevu.

Nekřivděme jen majitelům městských psíků. Kolikrát se stane, že to „prostě uklidit nejde“, „neviděl jsem to“, „zrovna s sebou nemám sáček“. Samozřejmě i ve variantě bez uvozovek. A kolikráte můj pes sežere nebo přinese na kožíšku exkrement lidského původu. Jistý posun paradigmatu.

Universum occiduum

My, co víme, tak neplánujeme do budoucna. Proč? Protože přijde apokalypsa/a pokálí psa...

"Hele, nová, ještě výhodnější zdravotní pojistka!" "Kašli na to, tu už nebudeš potřebovat."
"Životnost dvacet let, no tomu říkám výhodná investice!" "Stačí nám tak tříletá..."
"Říkám ti, do padesáti let dojde k definitivnímu zániku tištěných médií..." "...zajímavé, ale za padesát let dojde k zániku všeho..."

V knize psali(...!!!...), že 21. 12. 2012 bude velký třesk 2 a všichni se rozpadneme. Úžasné vyhlídky(rozhledny a místa plná rozhledu).

Když život pojmeme, podle mého, jako počítačovou hru, tak se vlastně vůbec nemusíme bát. Lup, game over, zhodnotíme své dosažené schopnosti (Level 1-novorozeně, Level 10-vysokoškolský student, Level 40-průměrný důchodce, jakého známe z MHD...) a skutky (jedna dokončená vražda-(-20)bodů, jedno a každé další dítě+-50 bodů(dle rasy)...), vybereme si novou postavu, nové prostředí, základní vlastnosti, a jdeme na to znovu.

Věřte nebo ne. Takže žádné šetření, žádné odkládání, žádné omezování. Prostě Carpe diem! (Užívej dne!), Carpe nocem!(Užívej noci!-té zvláště), radujte se z maličkostí (Jůů, napsal SMSku!!) a bez stresu.

/Hm, venku jsem viděla kvést vistarii. Miluju.;) Máme jednu u chalupy(ucha lupy), prý aby se romanticky obtáčela kolem pergoly. Je to vlastně jen takový pahýl, občas vyraší pár nadějných lístečků, ale ty následně slunce sežehne/sucho udusí, a je z toho zase koště. Ale MÁME VISTARII. A snažíme se jí zachraňovat. A za lásku k rostlinám je prý i pět bodů k dobru.

A přemýšleli jste někdy o tom, jak se musí cítit člověk, který se ještě nikdy nedostal za první level? Může si říct Dost a už sem zpátky nelézt? Těžko, mučí se znovu a znovu, dokud nebude mít "čistou karmu", jak by tu asi někdo mohl poznamenat. Tak buďte rádi, že jste to dotáhli až sem. Bůhví, co ještě (ne)stihnete za ty tři zbývající roky...

aneb Cynik mívá i optimisticky pesimistické nálady

Doctor Godot

Až budu velká (ty ještě porosteš?), budu sedět v čekárně u doktora. U doktora Godota.

...pach desinfekce, studený vzduch klimatizace, rádoby příjemné drnčení telefonu, Dobrý den, za kým jdete?, Dobrý den, Na shledanou, rádoby příjemné drnčení telefonu, pach des/infekce, nervozitou poklepávaná noha, poposednutí, klimatizace. Na shledanou. Slečna Novotná!...Ano, pane (nez)Dvořák, za týden...

Skoro jako: "Pokladna číslo tři volná! To jste si ten banán/ananas nemohla zvážit, slečno?! No ale já tu mám frontu, to mi nemůžete takhle chodit s tim..."

Líbí se mi to. Jsem (War)holka z Prahy, zvyklá na stres, na shon, na vyšilující lidi z MHD. Na fronty, na (ú)řady. Potřebuji vidět, že se něco děje. A zbožňuji observaci těch podivných (proto)typů spoluobčanů.

V čekárnách u zubaře je nevšední atmosféra. Všimli jste si?

/Btw, stejně je Comeback, ač se rekrutuje ze sp(l)odiny dekadentní zábavy, hum(o)r veskrze inteligentní. A hotovo.../

Puella egelida

Problém není v gramotnosti aneb Cool holčina

Když pojmeme gramotnost pouze tak široce, jako se s ní nemazlí slo(v)ník cizích slov, tedy budeme mít odbyto schopností číst a psát, k ničemu tak zajímavému se asi nedostaneme. Ale když se podíváme do hloubky, dostaneme se takřka do (s)lepé uličky. Jak jinak si vysvětlit, že spousta mladých lidí, i přes povinnou školní docházku (Ach děkujeme Ti, Marie Terezie!) není schopna porozumět textu nebo sesmolit větu. Nebo snad není problém ani tak ve vyjadřování se, alébrž už v procesu vytváření vlastních tezí. Doufejme, že věkem se vše posune kupředu…

Možná je to skutečně jen dílo teenagerovského trendu. Měla jsem příležitost se s jednou takovou „cool holčinou“ konfrontovat.

Zveřejňování vlastních textů na internetu s sebou vždy přináší určitá rizika. Od teď jděte k čertu s autorskými zákony. Stačí mi, když mě nebudou mladé slečny otravovat na osobním mailu. Bez jakéhokoli důvodu, zdůrazňuji. Od toho jsou komentáře pod článkem, tedy hezky na očích všem.

Zmíněná dívka, ta, jenž se dá dvěma slovy obsáhnout již přezDívkou, dokazuje všechny mé domněnky o úpadku jinak vzdělané mladé generace. Budiž důkazem hned to, čím celou naši diskusi uvedla.

„Ahojííík!xD“

S pohrdáním přehlédnu první řádek a utěšuji se nadějí, že mám tu čest s inteligentní recesistkou. Za celých deset minut jsem se však nedozvěděla prakticky nic. Nejdříve se snažila propagovat svůj „bložínek“, potom jí nebylo hloupé ptát se na počet mých partnerů a závěrem se celý rozhovor nešťastně zvrhl v nepochopitelnou a nepublikovatelnou zásobu sprostých slov. Až jsem se otřásla, kde k tomu všemu třináctiletá slečna přišla. Rozloučily jsme se ve zlém.

Je hezké a důležité umět psát. Ale psát přece neznamená jen skládat slova za sebou.

A ještě něco Vám řeknu. Její blog je plný reakcí jejích kamarádek. Nerozeznatelných. Copak je to (hu)mor?

Nondum omnium dierum sol occidit

Hm, začínám sem dávat latinské výroky. Tomu jsem se vždycky chtěla vyhnout.:D

Tak si říkám, že cokoli sem teď napíšu, bude bráno s podtextem, náznaky, možná přetvářkou a vypočítavostí. Eh, úplně mě to odrazuje od smysluplného článku.

Nechť se to tedy dnes stane, netradičně, spíše recenzí než sebereflexí...

Doporučím pár stránek pro dlouhé zimní večery. ;)

Pro milovníky grafiky, hlavně webdesignu a počítačových úprav, tu mám úžasný projekt nadšenců barev. http://www.colourlovers.com/ Najdete tam tipy na barevné kombinace, články o momentálních trendech, nepřeberné množství inspirace. Do RSS čtečky poměrně vděčná stránka, pořád něco přibývá.;)

Další nekonečný zdroj inspirace pro mě představuje web http://www.fubiz.net/. Denně tři, čtyři články o novinkách ve světě designu, reklamy, filmů, fotografií, grafiky...Dosti univerzální portál, téměř všechny články mě zaujmou. Tleskám skvělému výběru témat.

Teď něco z osobních stránek. Nevím, jak starý je to trend, ale když procházím nápadité blogy ze zahraničí, vždycky se zanedlouho dostanu k milovníkům a milovnicím módy. Jeden za všechny, http://www.jamesbort.com/. Píše ho muž, píše ho francouzsky a všechny fotografie pochází z jeho tvorby. Vražedná kombinace i pro ignoranty tohoto typu webů.

Co na závěr? Určitě něco neotřelého. Něco, co Vám vyrazí dech.
Ok, vy zvědavci.
ÚJČ AV ČR
A doufám, že se něčemu přiučíte.

Nebo snad máte nápad na něco lepšího? No šup, podělte se,

;)

RSS

Mnozí z vás jsou určitě pravidelnými uživateli Internetu a pokud jste objevili fenomén nejrůznějších blogů, jistě máte i své oblíbené stránky. Jenže s přibývajícím počtem odkazů také roste náročnost sledování nových příspěvků. Přečtěte si následující článek a ulehčete si surfování po Internetu!

Znáte to

Váš milovaný autor byl právě na dovolené a vy se nemůžete dočkat jeho zážitků a fotografií z cest. Ale když čekáte už několikátý den a stále načítáte jeho neaktualizovaný web dokola(což hlavně u pomalejšího připojení může čtenáře přivádět k šílenství), k tomu sledujete nejrůznější fóra (Už byli s tím strakatým pejskem u veterináře, jak jsem jim radil/a? Zveřejnila už Máňa ten recept na její pověstné buchty? nebo Doufám, že ten vyhlídnutý byt ještě nikdo nekoupil...) a občas narazíte i na nové a nové užitečné servery.

RSS to ulehčí

Naštěstí existuje něco, čemu se říká RSS zdroj. Zjednodušeně to můžeme nazvat složkou, která uchovává stránku v té nejprostší podobě a dokáže zaznamenat sebemenší změnu. Vám už stačí jen sesbírat tyto "verze oblíbených odkazů" a vše naskládat do speciální RSS čtečky.

Jak to funguje?

Program archivace a aktualizace RSS zdrojů kontroluje (pravidelně či na vyžádání) nové příspěvky a vytváří náhledy stránek. Vy se pak podle názvu můžete rozhodnout, zda si přečtete celý článek na autorově blogu nebo budete novinku ignorovat. Stačí jen kouknout na seznam aktualit všech stránek pohromadě. Žádné složité proklikávání a někdy i zklamání, že je vše při starém.

Jak začít?

Pokud jste se právě rozhodli, že to s RSS (Rich Site Summary nebo Really Simple Syndication) zkusíte, gratuluji. Nejprve musíte sehnat RSS program. Obvykle bývá součástí nejpoužívanějších prohlížečů jako je Internet Explorer, Opera nebo Mozilla Firefox. Chcete-li přesto vylepšené aplikace, určitě jich naleznete spoustu třeba na Stahuj.cz nebo na Slunecnice.cz.

Program mám, co s odkazy?

Každá stránka svůj RSS kód asi nemá, ale často aktualizované weby jako blogy či zpravodajské servery ho mají téměř vždy. Například stránky spadající pod blog.cz ho mají úplně všechny!Kliknutím na "RSS zdroj" v zápatí stránky nebo rovnou zadáním XML kódu( na blog.cz ve formátu: http://adresablogu/feed/rss). Na jiných webech můžete naleznout oranžové ikonky, odkazy s názvem RSS, RDF nebo Atom a některé prohlížeče Vám ikonku nabídnou dokonce v poli pro vyhledávání. Po načtení se Vám zobrazí dotaz, zda chcete a případně kam chcete zdroj přidat.

Zkušenosti

Když jsem přibližně před čtvrt rokem našla na zahraničním webu malou oranžovou ikonku, zvědavě jsem na ni najela myší. RSS? Neznám, vyzkouším! Po kliknutí se mi zobrazilo výše popsané upozornění. Byla jsem tak překvapená, že jsem nadšeně souhlasila, a v panelu prohlížeče se mi skvěla zmenšenina objevené ikonky. Při prozkoumání se načetly názvy článků. Hezky popořadě. Celý systém jsem pochopila a na lištu si naskládala zdroje všech oblíbených stránek. Od té doby mi neunikne žádný nový článek nebo příspěvek v některých fórech. Po připojení nemusím načítat několik desítek odkazů. Pouze se podívám na změny a mám jasno.

Firefox a RSS

Jedním z prohlížečů obsahujících RSS čtečku je Mozilla Firefox. Ve formě doplňků lze stáhnout i složitější správu kanálů RSS. Tuto možnost jsem vyzkoušela, ale zbytečně mi v okně zabírala místo, po zavření jsem zas byla úplně bez odkazů a celá inovace mě jednoduše znervózňovala. Proto mám vše na liště, i když toho místa se moc nenabízí. Názvy stránek mám proto co nejkratší a vidím pouze rozklikávací oranžové ikonky.

Jdete do toho?

Určitě se nebojte svět RSS objevit. Myslím si, že Vás rozhodně nemůže zklamat. Tento systém snad ani nemůže mít své zápory. Jen co mě udivuje je fakt, že RSS není žádná novinka. Ale lidí co ho aktivně využívají je zatím opravdu poskrovnu. Jak je to možné?

Obejděte si tedy své oblíbené stránky a posbírejte odkazy na RSS kanály. Přeji Vám hodně štěstí při nalézání stále populárnější metody sledování internetového impéria, ať Vám práci jen ulehčuje a pokud máte jakékoli připomínky, dotazy nebo snad kritiku či se chcete podělit s vlastními zkušenostmi, rozhodně mi napište!

Facebook - krutá pravda

Vlna registrací na Facebook, která se konečně přehání i přes Českou republiku, si žádá podrobnější pohled na věc.
Předně zmíním, že jsem i já podlehla tlaku masy, a už nějaký ten pátek "fejsuju". Zatím celkem spokojeně, ale cítím počátek jistého stereotypu a uvědomuji si rozmáhající se závislost.
Popořadě...

O co jde?

Facebook je, jak nás poučuje Wikipedie, rozsáhlý sociální webový systém sloužící hlavně k tvorbě sociálních sítí, komunikaci mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování vztahů a zábavě.
Na celý projekt přišel Marek Zuckerberger, bývalý student Harvardské univerzity. Původně vše fungovalo jen pro jeho spolužáky, ale popularita rozšířila celý server neuvěřitelnou rychlostí, a stal se z něj takřka celosvětový pojem.

Dá se k něčemu připodobnit?

S trochou fantazie k Seznamovským Spolužákům.cz, snad i k Libimseti.cz nebo Lidem.cz. Ale k tomuto srovnání se snižuji jen nerada, Facebook je mnohem propracovanější a v mnoha ohledech zajímavější.

Proč Facebook?

Především pro jeho kvality. "Kdo není na Facu, jako by nežil." Toto mínění možná brzy získá více a více lidí po celém světě. Na Facebook sdílíte fotografie přátel, projednáváte schůzky, udržujete kontakty nyní ještě snadněji než přes maily. K dalším plusům přidávám lehký design, který napomáhá orientaci (Při tolika různých možnostech využití jinak téměř nezvladatelnou.).

Proč raději odolat?

Samozřejmě má i své stinné stránky. Pomalejšímu připojení může dělat problémy, to je každému asi jasné.
Pak je tu ošemetnost odkrývání svých osobních informací. Třeba takové fotografie z bujarých nočních večírků Vám určitě v budoucnu nepomůžou při hledání zaměstnání. Zpravidla je tomu přesně naopak...
Další zápory nevídím, snad jen možný pocit méněcennosti pokud neunesete fakt, že máte o sto přátel méně než lidé okolo Vás. Na Váš profil se totiž dostanou pouze Vámi povolené oči. Tak získáváte určitý okruh známostí, které se vzájemně zajímavě propojují. Vždyť všichni na celém světě se údajně znají jen přes šest osob!
A pozor na strávený čas online. Jen tak se od netu už nehnete. Co když někdo napsal něco zajímavého, okomentoval Vaši fotku nebo dokonce přidal nějakou svoji?! Přeháním, ale tento pocit určitě zažijete také.;)

Stejně tak nemohu zamlčet skoro nevyhnutelný pocit jakéhosi stereotypu. Ano, děje se tam vždy něco nového, čím více máte přátel, tím spíše nestíháte sledovat novinky, ALE...Brzy Vás Face přestane udivovat, překvapovat novými možnostmi a pocit zbytečnosti začne převládat. Ovšem, nepředbíhejme. Vyzkoušejte sami, za to nic nedáte, a uvidíte.;)

Tedy...

doporučuji na Facebook zajít a přemluvit k tomu i pár kamarádů. Třeba naleznete své dávné známosti ze základní školy, ze zájezdů, táborů či večírků.

Že stále nejste registrovaní?
A ví o Vás vůbec ještě někdo?!;)

Pepsi aneb jak ztrapnit soba i celou společnost

Vymyslet a zrealizovat dobrou reklamu je umění. Jen malý zlomek všeho, co na nás útočí a vybízí k nákupům, můžeme považovat za povedený. Pokud je reklama nápaditá a "má xicht", je to reklama k nezaplacení. Ale když se jednou nepovede, tak to člověka dokáže akorát vytočit...

Tentokrát se nebudu rozepisovat o příšernostech typu: "Lidl je levny", "Dům, byt, nebo chata, natotata"...I když bych mohla. Tentokrát si vezmu na paškál soba z nové reklamní kampaně Pepsi.

"Čau sobe..."

"Nazdaar, přátelé!!"

"No, uklidníme se, že...Prvně bych se chtěla zeptat na pár otázek."

"Tak do tohoooo!"

"Bože, sobe, s tebou to nebude jednoduché. Tebe sotva vidím, už mě dožírá ta tvoje trapnost, vtíravost a umělá vtipnost. OK, otázka první. Proč máš tak velké oči? A proč máš, sakra, jenom jedno?!"

"To abych Tě, pardon, Vás, lépe viděl, hohoho:D"

"No ano, co jsem mohla čekat. Hm, co nám povíš k tomu, že v tom svém "povedeném" reklamním spotu svoláváš přátele? Je to vážně k nevydržení..."

"Jak si všichni přátelé mohou poslechnout na Pepsi stránkách nově věnovaných právě mně, přijel jsem z dalekého severu, a jsem ztracený. Ale jenom trrošku! A-ale jsem vtipný!..."

"...tak dost, to už si každý může poslechnout sám. Ostatně, vřele bych to doporučovala. Tohle se jen tak nevidí.^:D Dobře, poslední otázečka. Nepřipadáš si trapně, když s nápadem dostat lidi na roztomilost soba je loňský nápad Vodafonu?"

"O ničem nevím, přijel jsem z dalekého severu, jsem ztracený, ale jenom trošku, a-ale jsem vtipný!..."

"Sobe, stále stejná písnička. Vidím, že nic nového nám asi neřekneš. Já se s tebou loučím, dík za odpovědi, byly veeelice obohacující."

"Tak já balim, a valim!"

Ano, sob jménem Lidumil (ach, jak nápadité, vystihující, a pro reklamu neocenitelné!) se nám představil v celé své kráse, která je dílem nějakého dosti podivného grafika. Vtipy jsou opravdu dost trapné, vždyť na výše zmíněné stránce se to jen hemží nepovedenými glosami. A to stačilo tak málo.

Uvedu jeden příklad za všechny. Někdo měl nápad, že se na stránkách bude skvěle vyjímat slovníček. OK, název Luďkova slovní zásoba není úplně marný, vystihuje možnost obohacení svých znalostí, sice asi dost neupotřebitelných, nicméně láká. Ovšem dovětek: "sloník slovník jako bonus!" mě zklamal. Jak malinký krůček stačil k tomu, aby alespoň ze slovní zásoby udělali něco se sobem. Úplně to po hraní se slovem vybízí. Ne, oni se chytnou slovníku a sloníka, kteří s celým tím sobem okolo ani s Vánoci jako takovými nemají vlastně vůbec co dělat...Tristní.

Reklama samotná, která se mi bohužel stále nepodařila naleznout na YouTube, je výkřik do tmy. Tak pro dokreslení alespoň jeden z příběhů z oficiálních stránek.^;)

Hlas postavičky se nedá poslouchat, grafika bije do očí, a co se "sloní zásoby" týče, prokazuje svůj křečovitý záměr vnutit se mladým.

Opravdu nešťastná odpověď na stále rostoucí konkurenci Kofoly.

Pepsi, vrať se do hrobu...i se sobem...