Finis corunat opus vol. 2

Jak pošetilé bylo domnívat se, že jsem něco odvrhla a už se s tím nesetkám. Sny, ty děvky noční...

Tenhle blog už postrádá svůj význam, přestal být sám sebou, stala se z něho bezduchá mrtvola (jak se nazývají tahle "dvojitá" pojmenování, třeba skleněná sklenička?: "Jak jsi říkal, že to bylo? Od toho koncertu mi to vrtá hlavou a nikde jsem to nenašla." "Promiň, nevím, zapomněl jsem to. Někde jsem to četl a pak se s tím chlubil."). 

Těm (tomu), kterým (kterému) byl adresován, už asi nemám, nemám, nemám, co říct. Nemám, co na to říct, protože si za to všichni můžeme sami. A rozhodli jsme se tak. Nebo ne? Nebo ne? Nebo ne?...

A Ti (ten), kterým (kterému) adresován nebyl, nic veřejně psát nepotřebuji. 

Navíc když vím, že už si takhle jednou naběhli a není jim to příjemné. 

Tohle respektuji.

Záleží mi na tom.

Jo!:) 
[ a to se emotikony snažím, úspěšně, nepoužívat ]


Pak jsem zabrousila do historie "jakože bložínku". 

Leden 2009: 

Právě si děkuji, že jsem právem zapochybovala o otvírací době knihovny. Tak koho by napadlo, že v neděli mají zavřeno?:D Vždyť to má člověk konečně čas tam zajít...Mají to špatně vymyšlené. To si toho Freuda nepřečtu nikdy. Že by mi nebyl souzený? Asi mám smůlu, pane R.:P

později:

Chlap může být jeden, dokonce by měl a chtěla bych to tak, ale musí mě umět překvapovat. Čas od času něco udělat jinak, mít chuť experimentovat...Občas ve svém chování otočit...

někdy něco záhadného:

"Dostal jsem od přítelkyně Eseje, to je tak úžasný!!!"
"Od koho? Komárek, viď?"

"...Komárek! T'v:le, jak to víš?!"

vedle stojící kluk se dal do smíchu

"Co se směješ? To nebylo těžký uhodnout, na co myslí. Co čteš ty?"

otevřel pusu a já:

"Tolkiena, viď?"

řekli jsme to společně. Ani nevím, jak se jmenuje, jako hobit nevypadal a...

a někdy něco hooodně pravdivého:

Jsem závislá. Haha, jen aby to vydrželo co nejdéle. Ale když se tak zamyslím nad tou příšernou shodou ve všem, jde to vůbec? Třeba jsme předurčeni k tomu, abychom... no a není to fuk? Dosáhla jsem svého a nejsem třetí. Ani druhá. Jsem prostě cibetka.


šokujícího:


Úplně vidím, jak hned na první hodině češtiny budeme smolit sloh na téma Prázdniny. Tak mě napadlo, že tím asi letos trochu zvednu ze židle kabinet literatury.
..."O letošních prázdninách jsem se naučila jednu užitečnou věc. Polykat."...

až dojemně výstižného:

Máme to těžké. My cibetky - otrokyně intelektuálů navštěvujících antikvariáty, Levné knihy a knihovny, rozebírajících Junga, Freuda, doporučujících E. M. Remarqua, Platóna, toužících po ochutnávání koňského, krokodýlího a klokaního masa, závislých na kofeinu a nikotinu, nejlepších a nejúžasnějších kytaristů, ješitů, které je potřeba chválit a litovat, plánujících znásilnění přítelkyně v parku...:) Nestěžujeme si. My cibetky.

Nestěžujeme si. My cibetky. 

Tímto končím. 

Muck:*

Nidubranchs vs. děti

Vytrvale se probírám ohromným množstvím zajímavostí k přijímačkám z biologie a stále víc se utvrzuji v tom, že jestli po mně někdo někdy bude chtít, abych pracovala, [Ale jinak budu mileráda doma s dítětem, psem, s knihou, čajem a televizí...a manželem v práci.] tak budu v laboratoři, oko u mikroskopu, levou rukou přidržovat nebohého tvorečka a pravou zapisovat objevy. Takoví lidé přece existují...

Vždycky mě fascinovalo spojování bio s estetikou (zbarvení, souměrnost, ...). Myslela jsem, že moje parketa budou třeba nahožábří plži (ilustrující tento článek).

Pestrobarevní měkkýši, co si jezdí v moři a nikdo neví, proč se tak vyparádili, když na ně v hlubinách vůbec nikdo nekouká.

Jenže čím víc do toho pronikám, tím mě toho fascinuje víc a víc. Žraločí mimina požírající se navzájem ještě v matčině břiše, studium genů, které stojí za vývojem křídel a dalších vymožeností, pohlavní výběr, axolotli...

Ach!

XoXoXo

Hovory z Marsu, SMSky z Venuše

Zatímco muži jsou od přírody struční, logicky, tabulkově, přesně jednodušší jako matematika, ženy se zmítají na po.kraji emocionálního šílenství, posedlosti drby, klep.y, pomluvami a vyžívají se ve složitosti, mnoho(nožko)značnosti a překombinované předimensovanosti.

Tak!

A pak se není čemu divit, pokud muž zavolá a žena v tu chvíli zapomene, co chtěla, není schopna relevantně odpovídat na dotazy, nestihne si ani uvědomit, v jaké situaci se on nachází, a jak by tedy měla reagovat, nelze se spolehnout ani na čtení řeči těla (pokud ovšem nejde o video hovor) jak partnerova, tak svého, coby zapojení ženských podprahových triků,... nestačí vůbec nic. A ještě ji to zdržuje.

Ona píše SMS, která se okamžitě mění v LMS, zaplní několik (desítek?) řádků, uchyluje se k emotikonám, aby muži pomohla ve čtení, každý problém zvládne systematicky probrat ze všech úhlů pohledu (i z toho kamarádčina), pozdravuje přítelova p(r)sa, opět se vrátí ke včerejšímu krásnému večeru a na závěr se nezapomene zeptat, kdy, kde, jak, proč a v čem se mohou sejít. To vše si po sobě desetkrát pečlivě přečte, každé slovo třikrát vysloví nahlas a několikrát ho změní na jiné a znovu zpět. 

Odešle.

A muž odpoví maximálně jednoslo.v.ně ("OK", "dobrá", nebo "díky") , neboť není s to soustředit se na celé po.selství, nebo přinejmenším reagovat na všechny otázky, protože jich "bylo příliš mnoho".

A pak mi nezkoušejte radit, že ve vztahu je důležité odstranit problém v komunikaci. 

Pokud se zrovna nesejdou dva pisálci nebo dvě drby, nemá smysl dělat ani kompromisy. Jeden ať píše, druhý nechť volá. Ale musí se počítat s nekonečnou desinformovaností a zásadní problémy se hodí řešit jedině bezprostředněji než přes operátora.
U dobrého jídla, kvalitního vína, na čistě povlečené posteli...

Bezejmenný film?!

Už déle se sháním po názvu filmu, který si pamatuji z dětství (ale nechápu, proč mě na to vůbec nechali koukat).

Vybavuji si ženu, která si doma píchala nějakou drogu, jež nakupovala u postaršího souseda. K němu posílala svou dceru a ta si podle obálky myslela, že jde o známky. Malá slečna trpěla epilepsií. 

A to je všechno. Mám stále před očima několik záběrů (lžíce nad svíčkou, injekční stříkačka, pán nad stolem dává do obálky drogu, holčička kolabuje...), ale podle indicií se mi nedaří název filmu identifikovat. Ale dávali ho v televizi, musí existovat někdo, kdo ho zná!

Ach jo...