Aearium arboricum

Rostou peníze na stromech?

Ne, nebudeme se bavit o ekonomické stránce sado(maso)vého hospodářství. O problematice BIOpomerančů nebo shnilých jablek. Nadpis berte naprosto doslovně. Na žádné obrazné pojmenování tentokrát nehraji...

Když se ráno - za(s)lepené oči, unavené nohy, často převrácený žaludek - trmácím do školy, stíhám autobus, kterým jezdí i jedna roztomilá zrzavá lolitka. Cestou na zastávku jí dýchám na záda a jsem ráda, že jí stačím. No jo, to ty její "mladé nohy", že?;) Jenže tentokrát to bylo trochu jinak...
Jako správná ekoložka (Všímáte si, jak se do mých posledních článků vkrádá ochrana přírody a zdravý životní styl, ačkoli normálně mi tyto pojmy jen něco málo říkají?!) se zastavila u kontejnerů na tříděný odpad.

A to byla její oSudová chyba.

Kdyby totiž bylo vše tak, jako obvykle /Což je ta optimální varianta. To jen někteří zhýčkaní lidé stále touží po změnách. Které jsou snad vždycky k horšímu.- ale o tom jindy/, mohla si slečna po škole pořádně vyhodit z kopýtka s kamarádkami.
Ale já ji předešla, a po pár metrech jsem takřka přestala dýchat. Neuvěřitelné. Během tří vteřin (zahlédnout, rozpoznat, zvednout), během tří vteřin stala jsem se bohatší.
O pětIstovku.

Rozdělili byste se o úLOVEk s přáteli? Odnesli na polici(i)? Nebo ho snad nechali ležet? Propili, profetovali? Koupili si něco na sebe? Pod sebe? Dali finance na charitu? Zapálili si bankovkou doutníček? Djarumku? Startku? Školu? Barack?

Jen diskutujte.

A závidět snad ani nemusíte. Němcovou už totiž v kapse pochopitelně nemám. (Napadlo Vás někdy, že dát chudou Božku na bankovku je výsměch? Asi jako dát Mistra Jana Husa na zápalky...) Trafika v tom tentokrát roli nehraje (úspěšné bojkotování!!).
Tentokrát za to můžou Levné knihy a kavárna V Sedmém nebi:D

Tak koukejte kolem sebe. Ani nevíte, po čem šlapete.;) A Vy, co špatně vidíte a věčně nemáte štěstí - zašijte si alespoň kapsy, ať Vás ti nálezci neštvou o to víc,

;)

Pointilismus deploratus

Naše Plotice pseudointelektuálka byla dnes málem vyloučena ze školy pro své znalosti. Které, jak jinak:D, předčily ty profesorčiny...

"Něco tomu příběhu chybí, hádejte co... Ne, není to děj... I postavy má...Pointu najdete také."
"Poentu..."
"Ach ano, hehe, poentu, správně.;)"

Pořád říkám, že profesor na literární seminář je super a jen kvůli němu vlastně do školy pořád chodím...A navnadila jsem ho prý na Malindu.:P

Ovšem naše "extrémně vzdělaná, s námi, coby studenty gymnázia, na úrovni jednající, dokonalá a ve všech ohledech inspirativní" profesorka na češtinu mě však stále přesvědčuje o opaku. To, že k nám přešla ze základky snad omlouvá její přístup k nám. I když je pravda, že někdy bych na jejím místě jednala minimálně stejně "stupidně". Uznávám, že to s námi někdy není JEDnoduché, a pokud nechce být roznesena na kopytech, jakási obrAn(n)a v podobě primitivních opatření je nasnadě.
Jenže co se týká jejích obecných zNAlostí, představovala bych si ji jako učitelku na prvním stupni. Ach ano. A možná by bylo fajn, kdyby si tohle sama přečetla.:D Nemám s ní jednoduše trpělivost. Věčně něco neví, pokud ji chceme jemně a s pochopením (p)opravit a poučit, je neskutečně protivná, snad uražená, a její nejoblíbenějším sLOVEm je všezahrnující pojem "záležitost".
To potvrdil i dneŠek. Tři hodiny po laskavé opravě mého literárního arbitra jsem se potýkala s problémem z francouzštiny přejatého slova "pointa" znovu.

"Na konci příběhu je pointa..."
"POENTA!!!"
...
...
...?!...
"Je zvláštní, jak podobné výtky vždy pronášíte tak agresivním způsobem..."

Ani nevím, jestli se pak pousmála, nebo by mě v tu chvíli pouze nejraději zavraždila. Moje reakce byla minimálně na třídní důtku, ale co. A i přesto, že bych si to asi těžko obhaj(l)ovala u našeho "povedeného vedení", nemrzelo by mě to.

Pointa jednoduše není, a ani nikdy nebude, přejata z angličtiny. Proto bychom se měli vystříhat čtení slova s "i", ale dodat mu nádech francouzského šarmu a "užít" si to poEtické "e". A pozor, kynologové mohou zůstat v klidu. Jejich puntíkatý ohař - pointr, z Anglie skutečně pochází.;)

Tak co?
Pomohlo?
Ano, jsem hnidopich, netolerantní pseudoučenec. A taky cynik, viď?;) Ale když už jednou prozřu, překvapuje mě zřejmě, když někdo dělá stejnou chybu jako já kdysi. Hrůza. A minimálně při maturitě se mi to vrátí. I s úroky.:P

Emo florem

Kdyby místo psů hlídaly u domu kočky,
kdyby místo krup padaly krychle,
kdyby noviny vycházely navečer,
kdyby lidé chodili pozpátku.

Změny jsou přece fajn.
A i když se něco vrátí do starých kolejí, nikdy to nebude stejné jako na začátku. Ale neznamená to automaticky, že by to mělo být horší(hroší)...

Zakázala bych igelitové tašky
Ne, nejsem ta bláznivá ekoložka s velkou cedulí Save the planet!, s BIOpomeranči v ekologické kabele z bezezbytku rozložitelného proutí. Jenom bych nerada, aby se moje vlčice zadusila. Dneska měla na mále. Zase. Chudinka. Zobala obal. Jen co se vykurýrovala ze zvláštní nemoci. Musím ji víc hlídat. A opět jí začne platit absolutní zákaz vstupu do mého pokoje. Je příliš zvědavá.

Klokánek Fresh
Platí jednoduchá rovnice. Co je "fresh", je nej. Opět nejde o ekologický apel na zvýšení konzumace čerstvých ovocných džusů. Jen to konečně vystihlo mé nadšení z moderní tvorby, a to převážně z rukou mladých lidí. Pro příklad můžu zmínit edici knih Fresh. Nová edice pro nové texty. Hodlám se prokousávat již vydanými díly a ostražitě hlídat ty zbrusu nové. Sice se dá namítat, že díla z této "řady" nestojí za nic, ale právě takhle se dají objevit nové talenty. A kdo ví, co se z těch mladých experimentátorů, kteří dostali možnost prodávat svou "čerstvou" knížku s "čerstvým" obalem, vyklube. Řekla bych, že tahle edice je primárně založena pro mladé. A třeba taky ne.
Koukala jsem v knihkupectví už na dva kousky, teď se mi jeden podařilo ulovit v knihovně(!). A sice Jana Malindu - Ilegální vztahy. Čte se skvěle. Původně jsem se zalekla recenzovaného užívání anglických výrazů, anglicismů, aplikování pojmů specializovaných terminologií tam, kde to čtenář nečeká, používání „značkových postav“ popkultury nebo i „logismy“: např. neřekne boty, ale conversky; ne cigarety, ale elemka..., ale dost mi to tam sedí. Nicméně, jsem na začátku a ještě můžu osmkrát změnit názor.
Ale moje nadšení pro Fresh knížky patrně zůstane. Už jen kvůli designové úpravě jak dělané pro teeny, kteří neradi ohlodané, polité a vyšisované archivní bezobálkové, takřka ještě v lidské kůži vázané, knihy. Jejichž vzhLed je korunován nespočetněkrát obtisklým razítkem knihovny a pomačkaným, potrhaným, mokvajícím a zamaštěným iGELitem.

Neklepat, neodmlouvat, nevymýšlet si
A sedmnáctiletka u obvodní doktorky proběhla ve stylu české klasiky: "...a celej se otočit můžeš?", "...křečový žíly? Podívej na moje...". Takže mi prý nic není. Ani zvětšené uzliny v tříslech následkem zánětu, ani zničené zápěstí z ObličejovéKnihy, ani nádor na mozku (ten jsem si nakonec nechala pro sebe, netroufla jsem si). Znovu se mi snažila vnutit protirakovinovou injekci. "Rodiče mi to zakázali. Že to neni moc vyzkoušený...ještě..." No, asi víme, proč ta skepse. Přece jen, plné doočkování bych třeba ani nestihla a... Nevím, asi to fakt zkusím podcenit.

A co Vy, sovy?

Zachraňujete planetu? Vdechujete igelit? Bojíte se rakoviny děložního čípku?

Memento mori

aneb Pamatuj na smrt...

A to jsem si myslela, že tato okřídlená slova dokáže rozluštit každý. Tak asi ne.;)

Stejně pořád zjišťuji, že to, co považuji za přirozené a samozřejmé, je často úplně jinak. K jádru pudla vlastní copyright Goethe, Ezau je odjakživa chlupatý a prubířský kámen není nerost v Národním muzeu.
To jsou axiomy, neměnné, ustálené pravdy, které nevyvrátíš.

Pak jsou tu další neuvěřitelné skutečnosti, které jsou natolik absurdní, že je člověk ani nechce vyslovit. A když vyjdou na světlo světa, prostřednictvím někoho jiného, pak nemívám slov...

-->střih<--

Nechci hrát na city, ale můj pes je "nějaký rozbitý". Veterinář ho prošpikoval asi pěti injekcemi hrajícími různými barvami. Utěšovala jsem svojí vlčici, že je to jen roztok lentilek, tudíž zakázaná dobrota, kterou má vlastně za odměnu. Jestli jí tyto a další šílené prostředky (rozvařená rýže s prášky a absence vody) pomohou, to se teprve uvidí.
Já jen trpím za ni, nevím co jí je, ani jak se jí to přihodilo. Zítra se jede na další přídavek do krevního oběhu. K tomu šílenému veterináři, který mě pokaždé překvapí svým neprofesionálním přístupem a naprosto nesmyslnými způSoby stanovování diagnózy a následného léčení.
Avšak, nenadělám nic, rodiče si na něj prý "zvykli", zná pejsinku od štěňátka (copak si pamatuje každého tvora, který se čas od času protřese v čekárně??!!) a je tak nějak...po ruce. Jasně. Kdyby bylo po mém, jezdí se pro radu někam úplně jinak. Jenže já jsem ta, která "psa zanedbává", "ničemu nerozumí", "představuje si to jako Hurvínek válku" a "měla by se raději učit".

Jinak, už asi týden jsem výrazně mimo, ani do Trafiky nechodím (něco mě táhne do Sedmého nebe, možná dvě deci toho růžového a skvělá slečna, které je všechno od věku přes stav jater jasné, ale nedělá z toho problém a s úsměvem obslouží).
Dostala jsem asi tři jedničky, přičemž ani jedna nebyla zas(ou)loužená, jelikož bezpečnostní OPATření (papíry se zápisky pod písemkou a bezchybně vyplněná kopie t(r)estu druhé skupiny, která ho psala s předstihem) to jistilo...

Tenhle článek je dlouhý a nepřehledný.
Ale komentáře vyžaduje.
Aby dostal smysl,
chudák,
...

Zítra zkusím napsat svoje první haiku.

Btw, tento příspěvek má za půl hodiny už popáté jiný závěr:D

Bez názvu.txt

Půl jedenácté večer. Jako v uzavřeném světě, kde se míchá radost, smutek a vztek. A utápí se v alkoholu. Tady se krev neředí. Tady se krví ředí. Sklenička za skleničkou. Co se děje kolem, nikdo nevnímá. Každý je tu sám za sebe, ale cítí, že ostatní - na barových stoličkách, pod pultem na zemi, v rohu u telefonní budky - jsou na tom minimálně stejně. Ale vždycky mu přijde, že jeho potkalo to největší neštěstí.

Když se ozve ten pronikavý zvuk telefonu, často s sebou přináší jen další hrůzu. Poslední kapku. Další hřebíček do rakve.
Jinak tomu nebylo ani u Jeroma.
Telefon neustával ve svém cinkotu. Naděje, že to druhá, dosud anonymní strana vzdá, byla mizivá. Jerome toho večera seděl u baru už dobrých pár hodin, což bylo patrné i z reakce na zvonící telefon.
"Kurva, ať jdou všichni do prdele. Nechte mě na pokoji!" S námahou konečně vydoloval mobil a zuřivě hovor přijal.
Stephanie. Ta nekriticky zamilovaná slečna. Dvacet let, tmavé vlasy, asi po ramena. Seznámili se před pár měsíci. Jerome s ní byl ze soucitu. Bylo mu líto především sebe.
"Co zas chceš, ty stará děvko? Nemám na tebe čas. Kolikrát ti to mám ještě připomínat?" Následovala pauza, která mohla znamenat cokoli. Správný dialog by měl být rozhovor dvou osob. To, že na sebe nevidí, vůbec nevadí. Jde o výměnu replik. Tak jako v divadle, jako u pingpongového turnaje. Jde o čas, jde o přesnost. Někomu i o obsah. Jeromovi nešlo o nic.
Jerome, skoro šestadvacetiletý, nezaměstnaný muž. Má dost peněz. Něco zdědil, něco mu zůstalo z dob, kdy se živil jako DJ. Každý den to samé. Zakouřená tma, hluk. Teď to není o moc jiné. Ale má konečně nárok vypnout. Nárok nepřijít. Kdo ho však zná, ví, že kdyby jednou večer do klubu nedorazil, už nedorazí nikdy. Neoplakávali by ho. Neradovali by se. Jen by se uvolnilo místo pro další osud. Nepochybně dosti podobný.
Jerome už minutu nevnímá nic. Kolem něj se točí kaleidoskop barevných světel, občas cítí něčí blízkost. I kdyby vedle něj stála Smrt, nehne ani brvou.