Metamorphosis
„Myslím, že už ji nebudu potřebovat.“ S těmito slovy pan Valmont položil knihu na pult malého antikvariátu a spiklenecky se pousmál. „Peníze si nechte.“ Starý pan Brooks se stačil sotva otočit ke dveřím a už zahlédl jen veliký klobouk, pod kterým se muž zcela ztrácel, a jeho záda krytá dlouhým tmavým kabátem. Jako by se schovával před světem. Nikdy dříve, pokud si dobře vzpomínal, se s ním nesetkal. Potěžkal knihu v ruce a znalecky ocenil čtenářův vkus. Ovidius. V originále.
Kdybyste si pana Valmonta chtěli prohlédnout, mohu zaručit, že se Vám to nepovede. Ba směle tvrdím, že by Vás taková touha ani nenapadla. Od střední školy se s nikým nebavil a brzy se na něj zapomnělo. Spolužákům zůstal v hlavě jen jeden obrázek – malý černovlasý chlapec skloněný nad knihou, podpírající si hlavu levou (či snad pravou?) rukou, Jen ten a žádný jiný. Na společných fotografiích chyběl. Lépe řečeno, představovala ho mezera mezi dvěma chlapci v prostřední řadě. Byla tam rok co rok. Nikdo však nedokázal vysvětlit, kde se vzala.
Pan Valmont, může mu být kolem třiceti, žije sám v překrásném bytě ve Willow Street. Jeho chloubou je nepochybně okázalý skleník vybudovaný přímo v pokoji. Na květiny si potrpí. Ne tak povrchně jako obyčejní lidé z města, kteří se zřídkakdy dostanou dál než k vyjádření úžasu nad zajímavým květem, infantilnímu rozplývání nad oblíbenou barvou či jen ke zdvořilostnímu poděkování a obřadnému odložení do vázy na stole. Valmont rostliny zbožňoval. Připadaly mu doslova k sežrání. Jedl všechny druhy, které ve skleníku našel. Ne, že by mu nějak zvlášť chutnaly, to ne. Jednal pouze v zajetí svého chtíče. Vzal si do hlavy, že zezelená. Pojídání obrovského množství chlorofylu mu připadalo jako vhodný způsob. Možná se ptáte, co ho k tomu vedlo. Nepochybně svou roli sehrál jeho jediný společník. A sice samička okapi. Jak pošetilé by bylo domnívat se, že pralesní žirafa v bytě v New Yorku strádá. Měla vše, co k životu potřebovala. Zeleň, teplo a pozornost. V tomhle se nápadně podobala ostatním obyvatelům skleníku. Jen pan Valmont se tomuto vzorci stále nedokázal přiblížit.
Okapi neměla jméno. Neměla ani pelech, misku, vodu. Nejedla a nepila. Jen olizovala pana Valmonta. Celé dny a celé noci. Bez ustání. A čím byl její druh zelenější, tím zuřivěji mu věnovala pozornost. Během pár měsíců se mezi nimi vytvořil jednoduchý vztah. Nemohli být jeden bez druhého a zároveň se spolu k smrti nudili. Jejich svět přestal směřovat dopředu. Jako by se zastavil čas. Dříve pan Valmont moc rád chodíval do parku. Když s sebou začal brát T., něco se změnilo. Možná se jí lidé báli. Uhýbali a doslova na tu podivnou dvojici zírali skrz prsty. Pak už Valmont z bytu nevycházel. Živil se rostlinami a prachem podkrovního bytu. Když se mu zdálo, že se uvnitř dusí, vyběhl na verandu a rozhlédl se do ulice. Pohled dolů ho rozrušoval, takže venku nevydržel dlouho. Když moc pražilo slunce, nebo v zimě sněžilo, to ani neotvíral okno. Vlastně, zimu v Americe nikdy nezažil. Když svou barvou dokonale splynul s vegetací skleníku, když ho okapi začala uctívat jako svoji jedinou životní jistotu, když se začalo dříve stmívat a později rozednívat, mohlo to být někdy na podzim, pan Valmont si uvědomil, že je konec. Okapi ještě jednou, naposledy, něžně přejela jeho ruku svým teplým, drsným jazykem, pootevřela tlamu, zafrkala obrovskými nozdrami a polkla.
V tu ránu se svět zatočil, propadl, ztratil barvy, odpoutal se od přebytečných představ a byt číslo jedna ve Willow Street byl zase tou šedou komůrkou s pár okny, která se neotvírala. S kouty potaženými pavučinami, se zatuchlým kobercem posetým tmavými skvrnami. A s jediným kusem nábytku – dřevěným stolem. Na němž usychala malá rostlinka. Která všechno způsobila a teď se potutelně usmívala. Jako tenkrát pan Valmont, jenž si svou proměnu až do poslední minuty užíval.
19.9.2009, námět vznikl kolem osmé hodiny ranní, sepsáno během dopoledne, publikováno dvě hodiny po poledni. Zatím kostra s lehce beatnickým potenciálem.
Kdybyste si pana Valmonta chtěli prohlédnout, mohu zaručit, že se Vám to nepovede. Ba směle tvrdím, že by Vás taková touha ani nenapadla. Od střední školy se s nikým nebavil a brzy se na něj zapomnělo. Spolužákům zůstal v hlavě jen jeden obrázek – malý černovlasý chlapec skloněný nad knihou, podpírající si hlavu levou (či snad pravou?) rukou, Jen ten a žádný jiný. Na společných fotografiích chyběl. Lépe řečeno, představovala ho mezera mezi dvěma chlapci v prostřední řadě. Byla tam rok co rok. Nikdo však nedokázal vysvětlit, kde se vzala.
Pan Valmont, může mu být kolem třiceti, žije sám v překrásném bytě ve Willow Street. Jeho chloubou je nepochybně okázalý skleník vybudovaný přímo v pokoji. Na květiny si potrpí. Ne tak povrchně jako obyčejní lidé z města, kteří se zřídkakdy dostanou dál než k vyjádření úžasu nad zajímavým květem, infantilnímu rozplývání nad oblíbenou barvou či jen ke zdvořilostnímu poděkování a obřadnému odložení do vázy na stole. Valmont rostliny zbožňoval. Připadaly mu doslova k sežrání. Jedl všechny druhy, které ve skleníku našel. Ne, že by mu nějak zvlášť chutnaly, to ne. Jednal pouze v zajetí svého chtíče. Vzal si do hlavy, že zezelená. Pojídání obrovského množství chlorofylu mu připadalo jako vhodný způsob. Možná se ptáte, co ho k tomu vedlo. Nepochybně svou roli sehrál jeho jediný společník. A sice samička okapi. Jak pošetilé by bylo domnívat se, že pralesní žirafa v bytě v New Yorku strádá. Měla vše, co k životu potřebovala. Zeleň, teplo a pozornost. V tomhle se nápadně podobala ostatním obyvatelům skleníku. Jen pan Valmont se tomuto vzorci stále nedokázal přiblížit.
Okapi neměla jméno. Neměla ani pelech, misku, vodu. Nejedla a nepila. Jen olizovala pana Valmonta. Celé dny a celé noci. Bez ustání. A čím byl její druh zelenější, tím zuřivěji mu věnovala pozornost. Během pár měsíců se mezi nimi vytvořil jednoduchý vztah. Nemohli být jeden bez druhého a zároveň se spolu k smrti nudili. Jejich svět přestal směřovat dopředu. Jako by se zastavil čas. Dříve pan Valmont moc rád chodíval do parku. Když s sebou začal brát T., něco se změnilo. Možná se jí lidé báli. Uhýbali a doslova na tu podivnou dvojici zírali skrz prsty. Pak už Valmont z bytu nevycházel. Živil se rostlinami a prachem podkrovního bytu. Když se mu zdálo, že se uvnitř dusí, vyběhl na verandu a rozhlédl se do ulice. Pohled dolů ho rozrušoval, takže venku nevydržel dlouho. Když moc pražilo slunce, nebo v zimě sněžilo, to ani neotvíral okno. Vlastně, zimu v Americe nikdy nezažil. Když svou barvou dokonale splynul s vegetací skleníku, když ho okapi začala uctívat jako svoji jedinou životní jistotu, když se začalo dříve stmívat a později rozednívat, mohlo to být někdy na podzim, pan Valmont si uvědomil, že je konec. Okapi ještě jednou, naposledy, něžně přejela jeho ruku svým teplým, drsným jazykem, pootevřela tlamu, zafrkala obrovskými nozdrami a polkla.
V tu ránu se svět zatočil, propadl, ztratil barvy, odpoutal se od přebytečných představ a byt číslo jedna ve Willow Street byl zase tou šedou komůrkou s pár okny, která se neotvírala. S kouty potaženými pavučinami, se zatuchlým kobercem posetým tmavými skvrnami. A s jediným kusem nábytku – dřevěným stolem. Na němž usychala malá rostlinka. Která všechno způsobila a teď se potutelně usmívala. Jako tenkrát pan Valmont, jenž si svou proměnu až do poslední minuty užíval.
19.9.2009, námět vznikl kolem osmé hodiny ranní, sepsáno během dopoledne, publikováno dvě hodiny po poledni. Zatím kostra s lehce beatnickým potenciálem.
Štítky: Conspecti
vystavil Plotice v
14:04
Komentáře: 7
