Exochilum circumflexum

Moje jednička v Praze, moje dvanáctka v Plzni a moje desítka ve sklepě (Natascha Kampusch).

/Nemůže už být konečně projednou všechno jasné, skvělé a jednoduché?! Kolem mě je nějak moc osob(Ó, sob!). Moc zainteresovaných osob. Začnu chodit v jutovém pytli, slunečních brýlích a vlastně ani nikam chodit nebudu. A začnu se zase bavit s holkama. Uf. A stejně bych nebyla spokojená.
Konec depresivních výlevů pubertální dí(e)vky, nemá to cenu./

Strašně rychle mi roste ofina. Fakt, asi to bude tou podivnou výživou posledních dnů. Ach jo.

Jedna paní v Albertu (zabírala celý regál, neměla by tak často nakupovat, možná...) na mě vrhla u polívek úplně děsný pohled. Takhle vražednou grimasu jsem snad ještě neviděla. Tak jsem se snažila tvářit neutrálně a nějak nenápadně koukat jinam. Zamávala mi před nosem pytlíkem instatní pseudopolévky a vyštěkla: "Je to gulášovka?!!" "Ach, ano...gulášová..." "Děkuju...chmpf..." a odfuněla. Ty jo, fakt nerada nakupuji sama. Přijde mi to nebezpečné.

Nastává totální rezignace. A čím déle nebudu vědět, s kým, jak, proč a za kolik, tím víc budu v háji. Hehe, mám úuužasné vyhlídky!

A kdo mi do komentářů vymyslí největší blbost, nic nedostane. Ale může si připadat výjimečný.

Nostalgia aestiva

Původně jsem se teď chystala jít spát. Avšak projela jsem si první sérii britského seriálu Skins (momentálně jsem u 02x03) a padla na mě lehce depresivní nálada. Tak jsem si našla playlist z loňského podzimu a nevěřím vlastním uším. Wow, taková nostalgie!

Až jsem se snažila dostat do administrace na blog.cz a trochu resuscitovat svůj bložínek, který tam leží v kómatu, protože svou velkou (stani)slávu už si jednou zažil a je takový přespříliš zaujatý. Hm, nějak se mi tam nešlo dostat, ale nakonec jsem si s úžasem proklikala nové komentáře. Nejen, že tam pořád někdo leze, ale chudáci lidi chtějí dost často poradit(porodit). Marně. Kdybych neměla pocit jakési zbytečnosti (považte, odpovídat např. zmatené čerstvé majitelce pejska, která s ním měla po příjezdu domů někdy před půl rokem problém, mi již přijde lehce promarněné), ještě bych to tam zachraňovala. Ale asi se jen pousměju a budu dělat, že je dočista zapomenutý...

Hm, dám Ti malou (b)radu.

Nikdy k sobě v parku nelákej výmarského ohaře se slovy: "Wow, lovely! Hi, little cute doggie! C'mon..." Mohl by Tě poslintat. A ještě jeden postřeh. Veřejní nepřátelé jsou pěkná blbost. OK, Depp je fajn, ale možná tak v Pirátech, kde je roztomilý. Tady byl fajn snad jen začátek. Ty dvě hodiny uprostřed totální nuda (kdyby mi jeden z přísedících neházel popcorn za výstřih, asi bych se tam fakt konečně prospala) a konec? Pseudopatetický závěr, snad pokus o rozplakání publika. U mě marný a to brečím totálně u všeho. Namátkou Slůně Dumbo. Mám pocit, že film dokonce postrádal (čaro)děj. Ale možná jsem jen na chlapské přestřelky málo střelená.

Každopádně. Už druhý týden si hraji na samostatnou. Což obnáší vlastní nákupy a vlastní úklid v bytě svěřeném rodiči. Ne, nevypadá to tu jako u zahraničních teenagerů po cvaknutí dveří, když jejich "fucking parents" odjíždí za tetičkou do Idaho. Je tu klid a relativně čisto. Akorát ta lednička je možná čistá až moc.

Zdál se mi sen o tom, že mě chytil revizor. Dalo by se to považovat za obyčejné hnutí mysli vyprovokované dlouhodobým stresem způsobeným prázdninovou úlevou od placení jízdného přes OpenCard. No ano, mám lístky, ale kdo by si na to vzpomněl, když se mu sedmnáct let stará maminka o tramvajenku.:/
Jo a v tom snu jsem seděla na klíně S. a on se snažil revizora přesvědčit, že tramvajenku nemám, jelikož jsem malinká holčička. Na požádání o pas(?) vykoktal, že si mě půjčil od kamarádky. Oh, my gosh, asi si ty své snové výpravy začnu zapisovat a vydám knihu surrealistických povídek! A pak jsem se teda přiznala, že jsem si lístek nekoupila. A rozbrečela jsem se tam. (vidíte, ale umírající Johny mě za hodinu a půl rozplakat nedokázal) Dostala jsem jen domluvu a v náručí jsem byla vyvedena ven. Ty jo, to jsou věci...

Za dva týdny jedu na soustředko s kapelou. Doufám, že do té doby si všechno ujasním. Jak toho, tak toho. A pojedu tam s jasným cílem. Nehodlám (si) s někým hrát. Ani s jedním, ani s druhým. Ani s někým dalším. Promiskuitní Plotice je konec. Alespoň v dohledné době. Ale už okem své fantazie vidím, k čemu ještě povedou kapelové koncerty. Už nejsem ta jedna z davu, co se přišla opít a nechat se znásilnit. Ne, teď jsem ta, která stála na pódiu, strachovala se o stav svých podvazků a snesitelnost vlastních keců do mikrofonu coby pseudo.front.woman. Hm, tři týdny kluci na skautském táboře prý dokázali citovat mé: "skákejte, ať vidíme, že to chcete...jako tu písničku, že jo" a "To byly Kytkyyy!". Trumfnu to?

Macháček má divný pravidla. Po lahvi zelený už ne. A po dvou je pochopíš.

Jakou největší poučku si prozatím za měsíc prázdnin odnášíš Ty? Jen se přiznejte!;)

Delirium tremens

Overnight je nejlepší. Ale popořadě;)

Už týden to táhnu sama v Praze. Každý den s kapelou. Petřín a víno a Trafika a víno a Petřín a tak. Chtělo to změnu. Tak se šlo do čajovny. Pak do deště, pak pro zelenou (jsem sobeček malej, nikomu jsem ji nepůjčila:P). Hrál se macháček, pak nějaký karty, ale ty jsem nepochopila. Vlastně ani toho macháčka ne, ale nějak extra mi to nevadilo. A pak Vagón. Málem jsem přišla o doklady. Tak jsem jen bez peněz, peněženka byla na pánskejch záchodech, fuj. (trochu mi to připomíná akci Obreč si svou peněženku zapomenutou v Trafice před rokem;). Zato s exkluzivními zážitky. Pan Zelený (nebo taky Haribo, nebo Spiderman style) odešel bohatší o krásně telefonní číslo (byť to ode mě bylo v jistém přítomném kolektivu více než netaktní...:x), pán ze Španělska se asi dost divil (po krátkém rozhovoru dostal pusu a já odběhla neznámo kam, zanechajíc neznámého svému jistě tristnímu osudu...). Ve tři jsme se už v klubu nedobouchali, tak se to zalomilo na svítajícím Petříně. Ach-můj-bože, fakt (ne)doporučuju!

Chtěla jsem si konečně něco vyřešit, ale místo abych si to všechno zkazila, ještě jsem si nechala vynadat za své promiskuitní choutky a jako správná podpantoflačka (neplánovala jsem to obráceně?) si nechala odpustit a celá spokojená se v objetí probudila do dalšího dne. Hm, tohle ne, děcka...takhle by to asi spíš nešlo.

[Nouvelle Vague - In A Manner Of Speaking]