ReReRe:Re

Kdyby se ve virtuálním světě vířil prach (pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš), můj "bložínek" by se už dávno neskvěl bělostí, ale slzel by pod zašedlou vrstvičkou huňatého po.vlaku. Kde jsou ty časy, kdy jsem se grafomansky vy(u)žívala ve zveřejňování nových článků a chorobně sledovala žebříček návštěvnosti? 

Ach, je pátek a já si připadám, jako bych se na jeden týden dokázala přenést do loňského roku. Proto i vzpomínka na blog, proto jsem tady a zase krmím písmenky svého mi.láčka, kterému jsem vždy byla vděčná.

Nemyslím si, že mě ještě někdo uchovává v RSS čtečce, nedokážu odhadnout, jestli se občas někdo prokliká zpět, jen aby se přesvědčil, že Plotice se stále neprobudila ze zimního spánku. Ne, ona si žije. Spokojeně a doposud i poměrně klidně a vyrovnaně. 

Asi mě Prozřetelnost musela vyslyšet, když jsem si nedávno zkoušela představit, jaké by to bylo, kdyby se vrátil čas. Kdybych se znovu mohla přivítat s již odvrženým. Již několikrát odloučeným, avšak nikdy nezapomenutým. 

Opravdu se posledních pár dní cítím zase trochu jako před rokem, rokem a půl. Vždycky jsem se s tímto točila v (půl)kruhu. A pak jsem se, jako na sinusoidě, všemu bránila. Ale nikdy ne na dlouho. 

Pokud "se svět děje dobře" a "já nenadělám nic", pak je tomu tak správně. Jen už vím, že jsou i jiné radosti. Že můj cíl je trochu jinde. Když mi jednou řekl, že si stačí urovnat žebříček hodnot, udělala jsem to. Teď jen vychytat tu správnou rovnováhu mezi dvěma neslučitelnými skutečnostmi. Ale jak, když jedna svou nekompromisní rukou ničí tu druhou? Existuje vůbec ta pomyslná rovina, na které bych si nemusela připadat krutá/krůta? 

Myslím si, že rozhodně ano. Ale je třeba, aby s tím byli srozuměni všichni. Všichni. Protože nemohu riskovat. Nemohu, ale zatím to nešlo jinak. 

Jde to, jistěže. 

Tak šup!