Res publica

Správní mediální hipsteři už zaznamenali nový trend – minimalismus.
Začíná to čtením knih jako Zázračný úklid Marie Kondo, pokračuje sjížděním dua The Minimalists na TEDx a všemožných dalších inspirativních youtuberů z jejich prázdných ložnic a strohých obýváků. A končí odnášením desítek tašek k popelnicím.

Nebo ne, nekončí. Ono to totiž vyhazováním teprve začíná!

Postupně, jak se probíráte blbostmi, co se vám doma nahromadily, totiž přicházíte na to, co ještě by se dalo postrádat. Zbavit se vytahaných gumiček do vlasů, plastových krabiček od zmrzliny, nepíšících propisek, paragonů od věcí darovaných či vyhozených v prvním kole, ...

Stěhovala jsem se už před čtyřmi lety a žila jsem v domnění, že s pár taškami, co jsem přišla, bych mohla zfleku i odejít. Omyl. Kdeco mám třikrát, většinou jeden exemplář nefunguje a další jsem použila dvakrát. Právě proto, že asi dávno žiji "light": léta kupuji omezený sortiment osvědčených potravin i kosmetiky, střídám obvykle jedno bílé, šedé a pruhované tričko, jednu tmavomodrou halenku, kalhoty mám v permanenci vždy jedny, dokud si je neroztrhnu při cestě z hospody domů (naposledy v listopadu, jizvy se stále nezahojily). A černou "koženou" bundu nosím celoročně už od Paříže 2009.
K zabarikádovaným domům z amerických reality show mám naštěstí daleko, ale k zen-prouktivním-moderním-nomádským-meditačním-blackandwhite-cool-inspirujícím holobytům taky. Taky naštěstí.

Mým cílem není matrace uprostřed domu, pod kterou se o svou existenci strachuje deodorant a cestovní pas, alebrž soukromá, funkční výstava věcí, které pro mě něco znamenají, nenahraditelně se mi líbí, vystihují mě, nebo mi ulehčují život.

Něco jako rozšířená sbírka, kterou bych chtěla zachránit, kdybych se měla evakuovat při požáru:
http://theburninghouse.com/.