Reditus domum

Zase doma. Pápá, Šumavo!

Dala jsem sbohem přírodě, dospávání třeba až do oběda, vyhřáté peci i divokým prasatům u chalupy. Jsem zas v Praze, ve smogu, mezi davy. A jsem ráda...
Už mi z té samoty hrabalo. Zdály se mi vážně podivné sny, možná na mě ten čerstvý vzduch působí halucinogenně.

Nechápu, proč jsem s sebou tahala tolik učení. Ani nevyběhlo z tašky. Pouze čeština, napsala jsem si pěknou sbírku slohů, prošla si učebnici.

Škvoreckého Lvíče zařvalo naposledy, fakt doporučuji, asi mi zas pár věcí došlo.:D

Kamarádka potkala pana O. z předchozího článku. Ptal se, jak to beru. A vypadal prý, že to dost řeší. Koukám, že mě v pondělí čeká intimní rozhovor. A copak já vím, co chci?

Jo, vím. A nějaký pondělí to prostě neřeší!

Kurva, nemám ráda lidi, který se chovají jak počasí. A dokonce to aprílový. Asi si ušetřím na kredit, vytočím to jeho devítimístný číslo, který už znám nazpaměť, a narovinu mu řeknu, že takhle to dál nepůjde.
Hm, neudělám. Na to nemám.
Ale kdyby nebyl natvrdlej, tak mě pořád nežíví nadějemi a vykašle se na mě pořádně. Ne?

Myslíte si, že je dobrý někoho vodit za nos? A dělat mu v hlavě ještě větší zmatek než tam má?