Alma parens

Simulantka volnosti z nevolnosti

Jak vybruslit z vlastního selhání? Jak se vymanit ze spárů poťouchlého telefonu, který čas od času ráno nezazvoní? Jak vrátit výsměch do xichtu polednímu slunci, které se na mě zpoza žaluzií kouká, ukájí své voyerské choutky a přemýšlí, čím mě dnes ještě vypéct?

Ukonejšit se tím, že mi stejně není nejlépe, potřebuji "studijní a čtecí volno", převalit se na druhý bok a spát dál.

Nakonec se mi "zatahování" vyplatilo. Téměř jsem dočetla Garpa, trochu se něco naučila na páteční test z latiny a dopsala si deník. Eh, to poslední jsem dělat neměla, ale stalo se. Nenadělám nic.:D

Také když zůstanete doma a vykašlete se projednou na svoje povinnosti studenta, tak se Vám druhý den nechce zpátky ještě více? Místo abyste si odpočinuli a nabrali síly, dohnali resty, tak zlenivíte a luxus domácí stravy a klidu domácího prostředí se Vám zalíbí?

Jen tak potichu přemýšlím, co by se stalo, kdybych uzavřela se svým budíkem tichou dohodu a zítra ho opět nechala spát déle...

Ale dost, hříšné myšlenky! Na zahálení mám času dost.

Jdu si přečíst úryvek Kerouaca pro oživení paměti, abych se zítra s mým oblíbeným profesorem na literární seminář (ano, zas tenhle:D) měla o čem dohadovat. Podle našeho posledního pětiminutového rozhovoru na něj máme stejný názor,

;D

Btw, proč má člověk uvědomovací dobu, tzv. reflexní oblouk, tak dlouhý? A asi mi došlo, že čas pro setkání, rozhovory a reflexe nadejde tehdy, až po nich nebudeme toužit. Zvláštní, ale má to smysl (a pokud má něco smysl, říkejme tomu smyslné).

*Vaše zhýčkaná Plotice, co Vám to dneska v noci udělá (Xindl...)