Čokoládový dortík

Vybavte si příjemnou procházku po městském parku, nedělní piknik v trávě, hledání čtyřlístků s dětmi. Cítíte nejistotu? Možná strach? Jste ostražití jen při představě ničím nevázaného přeběhnutí zeleného trávníku bosýma nohama? Žihadla včel, kopřivy a … ano, psí ozdoby nejisté konzistence.

Snad každý již měl tu čest s nepříjemným znečištěním bot. ("Mám na botě bláto" "To není bláto…") A je jen otázkou času, kdy se mu s ním podaří vypořádat. Můžete si zažít doslova horké chvilky v MHD, na důležité poradě, na návštěvě, v lékařské ordinaci…, nebo corpus delicti zanechat svému osudu již v lese, pomocí šikovného klacíku a vyvrácené nohy. Bolavá třísla jsou pak jen symbolickou daní za znovuzískanou čistotu. Která je tak povznášející a nejednou i tak vzácná! A že takový zápasící člověk na lavičce vypadá směšně. Nezřídka s jazykem za skřípajícími zuby, zadrženým dechem, křečovitě svírající improvizovaný nástroj… Lidská zlomyslnost někdy nezná mezí. Však víte.

Vraťme se ještě k pikniku. Dostal se ke mně reklamní spot Prahy 6 apelující na nezodpovědné majitele chlupáčů (i peruánských naháčů). Vtipně poukazuje na mírně hyperbolizovaný olizovaný exkrement. Zamilovaná dvojice se setká v parku, dívka krmí přítele jahodami, Yahoo'dkami se šlehačkou, za každým soustem přichází polibek. Pak se v zápalu boje naslepo natáhne pro zákusek. Na, papej. Důvěřivý partner polkne a … polibku se již nedočká.

Nechutné. Ale až zarážející svou věrností skutečnosti. Což nám občas dokazují i malé děti nadšeně aportující nežádoucí předměty. Ano, i to se stává. Vždyť odpor k těm psím i lidským výměškům teprve získávají. Pro ně je to něco zajímavého, hodného prozkoumání. A chuť je pochopitelně jednou z nejdůležitějších složek každého objevu.

Nekřivděme jen majitelům městských psíků. Kolikrát se stane, že to „prostě uklidit nejde“, „neviděl jsem to“, „zrovna s sebou nemám sáček“. Samozřejmě i ve variantě bez uvozovek. A kolikráte můj pes sežere nebo přinese na kožíšku exkrement lidského původu. Jistý posun paradigmatu.

Careo verborum

Aby nám to tady nezatuchlo, pár informací o (mo)mentálním rozpoLOŽEní:

- Ve škole naprosto plavu. Nikoli jako ryba ve vodě, ale spíš se tak nějak pomalu potápím do hlubin nevědomosti. Škoda. Ale bude to asi tím, že tam teď nějak moc nechodím. Znáte to - lékař, nevolnost, bolest hlavy. A tak pořád dokola. Až je zase víkend, prázdniny, konec ro(c)ku. Už se těším, jak za dva roky budu mít před maturitou a s hrůzou si uvědomím, že jsem se ještě ani nerozkoukala. A předmět k matuře si budu vybírat tak, že si vypíšu těch pár, ze kterých nebude kostka, a hodím si čtvercem. Nebo klidně naopak, ale to mi stejně nepomůže.:/ Pohoda.:D

- V životě mimoškolním se mi daří poněkud lépe. Ačkoli moje schopnost porozumění situacím stále nějak pokulhává. Je toho na mě moc a současně bych chtěla něco víc. Jsem závislá na své nezávislosti, ale toužím po závazcích v podvazcích. No jo, nevycválaná mladá slečna. Hlavně že vím, co chci. A mám kde.

- Jídlo mi chutná. Akorát na ty klobásy si pořád nějak nezvykám. Chtělo by to možná pořádný posun paradigmatu, kognitivní disonanci, nebo prostě hlad, jakožto nejlepšího kuchaře. A stejně si myslím, že moje averze je zdravější a estetičtější.:P

- Za poslední týden jsem se narodila už asi osmkrát. Nejtěžším obdobím mohu nazvat vyhecovaný pokus o lehání si do kolejí. Sedání si do kopřiv pak počítám mezi méně závažné hazardní kousky.

Tak carpe diem, carpe nocem a doufám, že brzy přijde múza, co mě políbí, nebo klidně někdo hmatatelnější, a přijde námět pro pořádnější článek. Tohle, uznávám, se nedá číst. Alespoň ne dlouhodobě...;)

+ Věděli jste, že ta sviňská chřipka vůbec nezabíjí tak markantně, jak se zdá? A že je nebezpečná jen pro Hispánce? Takže já, jakožto něco jako kavkazský typ, mohu být v klidu. Možná...